Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 22. června 1883. Bojidar je tu od devíti hodin. Je to velmi podivná bytost; hlavní rys tohoto slovanského charakteru, vrtkavého, nerozvážného a zakrnělého, je láska ke lži, nebo spíše k improvizaci. Při každé příležitosti vymýšlí hromadu událostí, vypráví je, nechá se přistihnout, ne vždy se z toho vyvlékne a opakuje to s novým klidem. Ostatně když je takhle naladěn, všechna ta fantazie slouží k oslavě přátel; vášnivě se připoutává k lidem na čtrnáct dní, dva měsíce, šest měsíců; jednou je to madame ta a ta, pak dcery pana toho a toho, pak sám pan ten a ten nebo takový malý kdosi. A po ta čtrnáct dní nebo šest měsíců se vše točí jen kolem toho a toho – a pak najednou: klatby, hrůzy, surovosti, zloději, vrazi; a za osm dní se vše usmíří a uklidní. V tuto chvíli jsme ve výborných vztazích a nemá mě v nenávisti, i když mu o jeho improvizacích často mluvím a čas od času ho zastavím.

Pátek 22. června 1883. Bojidar je tu od devíti hodin. Je to velmi podivná bytost; hlavní rys tohoto slovanského charakteru, vrtkavého, nerozvážného a zakrnělého, je láska ke lži, nebo spíše k improvizaci. Při každé příležitosti vymýšlí hromadu událostí, vypráví je, nechá se přistihnout, ne vždy se z toho vyvlékne a opakuje to s novým klidem. Ostatně když je takhle naladěn, všechna ta fantazie slouží k oslavě přátel; vášnivě se připoutává k lidem na čtrnáct dní, dva měsíce, šest měsíců; jednou je to madame ta a ta, pak dcery pana toho a toho, pak sám pan ten a ten nebo takový malý kdosi. A po ta čtrnáct dní nebo šest měsíců se vše točí jen kolem toho a toho – a pak najednou: klatby, hrůzy, surovosti, zloději, vrazi; a za osm dní se vše usmíří a uklidní. V tuto chvíli jsme ve výborných vztazích a nemá mě v nenávisti, i když mu o jeho improvizacích často mluvím a čas od času ho zastavím.
Přirozeně v hlubokém smutku: mám sukni celou z krépu s šerpou z černé grenadiny tvořící vzadu velký uzel s velmi dlouhými konci, živůtek z grenadiny s námořnickým límcem z krépu. Klobouk s dlouhým krepovým závojem. Snažila jsem se sestavit celek velmi mladistvý. Ale dojem se nedostavil – přečetli jen jména oceněných; s medailí by mě byli velmi vytleskali, neboť jsem vypadala velmi hezky a v hlubokém smutku.
Madame Demont-Bretonová, která má druhou medaili, byla oblečena jak strašák, ale je dcerou Julia Bretona a celé toto publikum ji velmi dobře zná – a přiznejme, má jistý talent.
Ti ubozí umělci! Bylo jich hodně dojatých – čtyřicetipětiletí muži, celí bledí, celí vzrušení, ve frakcích nebo oblecích špatně střižených, jak jdou vyzvednout svou medaili a potřást rukou Julesi Ferrymu, ministru. Statečný sochař, který si odnesl svou krabičku, ji hned na místě začal otvírat a měl krásný šťastný nechtěný úsměv – jako úsměv dítěte.
I já jsem byla trochu dojata při pohledu na ostatní a na okamžik se mi zdálo, že by bylo strašné vstát a přistoupit k tomu stolu. Teta a Dina seděly za mnou na lavici – oceněni mají totiž nárok na židle.
Ke konci se mi představila madame Olympe Odouardová, přednášející a redaktorka „La Silhouette" – stará žena s barvenými vlasy –, mluvila mi o své sestřenici madame Clovis Huguesové a o svých přátelích Engelhardtových. Ráda by uveřejnila můj portrét a životopis atd.
Tony přijde pozdravit, při odchodu Carolus – a to je vše. Po odchodu odtamtud stopujeme Juliana až do jeho doupěte – obrovských ateliérů pro muže. Je to nesmírné a hodlá stavět další. Počet uchazečů o malíře je děsivý. Po půlhodině velmi živého a vtipného rozhovoru, jako vždy, odvedeme tohoto Marseillana na oběd domů – kde Bojidar rozpíná křídla své fantazie.
Co se týče mých pláten – jsou tam, kluci jsou zdaření, živí, ale to málo, co je namalováno, mu připadá suché. Co se týče Maří Magdalény, efekt se mu líbí a přál by si, abych ho zachovala... A co se týče sochařství – říká jako Tony, že je to velmi zdařilé a že pro příští Salon budu moci dělat co budu chtít a získat cenu.
Ostatně ho to nepřekvapuje, neboť zná moji kresbu. Udělala jsem chybu, že jsem ukázala ty kluky – znal je jako obraz; neměla jsem je ukazovat než z poloviny hotové... Zkrátka nezískal příznivý dojem... A já tam stála v zahradě a čekala na konec jeho prohlídky, když Bojidar přiběhl a křičí, že jsem stále ta samá a že to je opravdu strašné. Co?! Ona si přece nechala ty okouzlující zcela nové střevíčky, aby je dotáhala v zahradním štěrku! To je šílenství! Rosalie! Rychle, rychle, staré boty slečně Marii. Je to pravda, že jsem na to zapomněla. Když se chopí něčích zájmů, je to péče staré chůvy – chce být obeznámen se vším, vypráví hromadu důvěrných historek, mísí se skoro do vaší pradleny, přijímá výrazy dítěte, otce, lékaře, služky, správce. Zkrátka moucha šeptala. Dokud to trvá, je to jen legrační, a pak...
Nu, ten den předávání cen přešel. Nepředstavovala jsem si ho tak.
Ach, příští rok sehnat medaili!... A aby konečně vše přišlo jako ve snu!... Sklidit potlesk, triumfovat! To by bylo příliš krásné a jako takové nemožné, kdybych z druhé strany nebyla tak nešťastná... Protože to neštěstí umožňuje... Snad ten vysněný [přeškrtáno: triumf]. A až budete mít druhou medaili, budete chtít velkou?! Jistě. A pak? Řád? Proč ne? A pak? A pak těšit se z ovoce své práce, svých útrap, stále pracovat, udržovat se co možná na výši; a pokusit se být šťastná; milovat někoho.
Koho? Provdat se za Saint Amanda a milovat... Toho velkého kdosi? Uvidíme potom, nic nespěchá. Za šest let nebude ani ošklivější ani starší než dnes. A kdybych se takto vdala dnes... možná bych toho litovala... Ale ostatně, musím se vdát, je mi čtyřiadvacet. A dávají mi víc – ne že bych vypadala staře, ale ve třinácti letech mi v Nice dávali sedmnáct a takový věk jsem i měla na pohled... Ostatně...
Provdat se za někoho, kdo mě skutečně bude milovat – jinak bych byla nejnešťastnější ženou na světě... Ale ten někdo mi bude muset alespoň vyhovovat...
Být slavná, velmi slavná, proslulá! To vše uspořádá... Ne... nelze počítat s tím, že potkám ideální bytost, která mě bude ctít, milovat a bude dobrá partie... Slavné ženy děsí... Obyčejní lidé a géniové jsou vzácní...

Sobota 23. června 1883.
Madame Gaviniová se vrátila z Agenu a přišly i jiné návštěvy, ale viděla jsem jen ji; hovoříme o dědictví. Nechávám ji věřit, že je značné. Ve skutečnosti bude málo.
Otec promrhal skoro vše; zanechává sto čtyřicet tisíc rublů dluhů, které po zaplacení nám zanechají v úhrnu padesát nebo šedesát tisíc rublů. Skoro nic... Zdá se, že se počítá s tím, že se vzdám svého podílu, protože teta má velký majetek... To je spravedlivé a není to spravedlivé, neboť mama dala vše Paulovi a koneckonců já nemám nic, jen tetu a trochu mamy.
A pak to není všechno: z mnoha důvodů je vhodnější, abych dědila – tím, že odmítnu, budu vypadat jako cizince... A pak se zdá, že Paulova domácnost není laskavá k mamě, zejména madame Paulová, které mama bránila, přijala ji a uvítala. Vždy to tak bývá... Říkají, že Marie bere vše. Co beru? Mama dala Paulovi víc, než si nechala pro sebe, a zbývá teta – ale to nikoho nezajímá, a tam u nich se nemyslí, že to je mama, teta, my prostě – vždy je to ona, Marie. Ostatně to mě nudí a nechci se tím zabývat; myslím jen, že mi může připadnout dvacet nebo třicet tisíc rublů kapitálu a že ho použiji k pokusu o koupi Joany z Arku, která je v Americe.
Mé plátno vázne a jsem podrážděná... a nudím se... Když pomyslím, že budu malovat teprve pozítří, zdá se to tak dlouhé.

Poznámky

Pozn. překl.: Jules Breton (1827–1906), slavný francouzský realista malující rolnický život. Jeho dcera Virginie Demont-Bretonová (1859–1935) se také věnovala malování. ↩
Pozn. překl.: Jules Ferry (1832–1893), významný francouzský státník; v roce 1883 byl předsedou vlády a ministrem zahraničí; dříve ministr veřejného školství, s nímž je spojena laicizace francouzského školství. ↩
Pozn. překl.: „Moucha šeptala" — narážka na La Fontainovu bajku „Kočár a moucha" (Le Coche et la Mouche), kde muška přelétá nad koněm a myslí si, že pomáhá táhnout kočár; přeneseně: dotěra, která se mísí do věcí druhých. ↩
Pozn. překl.: Bastien-Lepageova slavná Joana z Arku (1879) se tehdy nacházela ve sbírce v USA (dnes Metropolitan Museum of Art v New Yorku). ↩