Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 27. června 1883. Konečně se koná Rosaliin sňatek – žehnáme mu..., neboť mě neopouští. Její Pitauchard bude bydlet tady; dáváme jim hezký pokoj v suterénu. Máme již oznámení. Bojidar bude svědkem, já družičkou, a oznámení bylo odesláno Cocovi i Bojidarovu pejskovi; kdybychom nebyly ve smutku, bylo by to opravdu velmi veselé.

Středa 27. června 1883. Konečně se koná Rosaliin sňatek – žehnáme mu..., neboť mě neopouští. Její Pitauchard bude bydlet tady; dáváme jim hezký pokoj v suterénu. Máme již oznámení. Bojidar bude svědkem, já družičkou, a oznámení bylo odesláno Cocovi i Bojidarovu pejskovi; kdybychom nebyly ve smutku, bylo by to opravdu velmi veselé.
Hle, Alicina odpověď. Ihned jí opět píšu – pár slov; divím se, že nepozorovala tón, jakým jsem ji zvala na večeři, a nepochopila ironický smysl mého vyprávění. Co se týče jejího „postřehu" – bylo by to pouhé opakování mých vlastních slov. Je to dobře možné, neboť si vždy poskytnu zbraně proti sobě samé – to je vlastní velkorysým povahám.
Co se týče důvodů, které podnítily můj dopis – to je její dopis Claiře, které jste psala, protože jste si představila, že je větší dámou než já. A to shledávám nevděčným, servílním a směšným. A směju se tomu – a ostatně to není vaše chyba, nemáte-li ani duch, ani srdce, ani takt. atd. Marie Baškircevová
Ale pope nám přivádí pana de Bellinu, francouzsko-ruského novináře rovněž ve službách Ruska jako donašeč. Vydává biografie malířů s kresbami a portréty atd. – prý velmi vlivný. Lhář a šarlatán jako každý – pouhé poslouchání všech jeho slibů a chvástání mě unavilo. A k tomu hloupé a odporné historky o Bastienovi, který prý byl... podporován kurtizánou Valtesse...
Gervex ano, ale Bastien – není ani dost pohledný, ani dost pařížský na to. A říci, že se o každém mísí, vymýšlejí, vyprávějí hromady hanebností...

Čtvrtek 28. června 1883.
Takže jsme vzali Rosalii ke svatbě – Bojidar svědek a já družička. Bylo třeba čekat dvě hodiny na radnici, neboť nevěsta, která na vše zapomíná, zapomněla nevím jakou formalitu. A přihlížely jsme čtyřiceti sňatkům – to je neuvěřitelné.
A jak je to prosté – člověk by tam chtěl jít sám... Velmi jsme se bavily, říkaly vtipné věci o všech těch hodných lidech. Pak kostel, pak průvod odejde do Jardin d'Acclimatation v Neuilly atd. atd.
Pitauchard (ve skutečnosti se jmenuje Dominique Dame) a Rosalie nejsou poetičtí; nedojali mě a podezírám je, že hřešili již dopředu...
Ale to mě zajímá pramálo; po návratu ze všech těch slavností a trochu unavenou padnu na Survillinu vzpomínku na Balzaca. Musím vám říci, že ho čtu od A do Z – jsem ve dvacátém svazku; přečetla jsem tedy tento životopisný medailon a riskuji-li, že se zesměšním, řeknu, že se téměř zcela nacházím v niterném bytí tohoto vznešeného muže. Ach, zbožňuji ho, ach, jsem z něj bez sebe, ach, obdivuji ho!
A všimněte si, že jsem právě řekla, že se v něm nacházím... Ano – ty poryvy ke slávě, až po ty vtipy o své budoucí slávě; všechny ty věci... A způsob, jakým mluví o svých dílech, o své práci...
Ach! Jaká škoda, že zemřel – a říci... A všechny jeho bdělé sny... Netrávím snad svůj život sněním o neobyčejných věcech? Vymýšlím události; tato druhá existence plyne svým chodem... Události se řetězí. Dospěl k tomu, že věřil, že se to stalo – a mně se to někdy stane také; nebyl poznán než pozdě, odrazovali ho, popírali jeho talent, jeho povolání... A z toho mám radost, protože ženy v ateliéru popírají mou malbu... Ostatně...
Má francouzština je nesouvislá, ale dokázala bych se ji naučit... Nikdy jsem nepsala než ve spěchu, za chůze, bez přemýšlení... Kdybych se pokusila... čas. Měla bych mít čas, neboť nemám žádné hmotné starosti. Ano, ale muž se může oddat práci, kdežto žena má starost, aby nezůstala na ocet. Čtyřiadvacet let – to není maličkost. Ach! muži mají štěstí. Ach! být slavná, proslulá, velká!!
Bože můj, vezměte vše – a k tomu ještě i to! Ale to dává vše!...
Gaviniovi přicházejí dnes večer. Musím se vdát. Tihle lidé mi možná dávají šestadvacet! Zuřivost. Svět je hloupý. Pohrdám jím a chci mít k tomu právo.
Balzac říká, že krásné duše mají potíže uvěřit nevděčnosti a lidské špíně, ale jakmile je jejich výchova v tomto ohledu dokončena, dospívají k shovívavosti, která je posledním stupněm pohrdání.
Jsem na té úrovni – neboť i když jsem neviděla veškerou lidskou nízkost, vše jsem uhádla. A ten pocit shovívavosti vysvětlil božsky: ano, je to shovívavost, která je vrcholem pohrdání. Jsem na tom místě.
Žádám si velkého muže, abych ho milovala! Žádný není. Hleďme kdo? Žádný není. Sním o zahájení korespondence po vzoru skromné Mignon...
Ach! Jak je člověk šťastný a jak nešťastný, když překročil jisté hranice inteligence. Zdá se mi chvílemi, že tento nekonečný deník obsahuje poklady myšlenek, citů, originality.
Hromadím již léta a dělám si poznámky zvlášť do sešitu... Je to potřeba bez postranního úmyslu, jako potřeba dýchat. Ale především by bylo třeba mi zajistit klid vdavkami – abych už neměla tuto starost. Pak se celá oddat práci.
Za koho? Za bezvýznamnou bytost! Za Bojidara? To by bylo příliš legrační! Jaký to typ. Chápete – nechala bych ho chodit jak Coco... nebo Saint Amand – s tím by byl člověk... klidný. Nechci mít děti... Nikoho nemiluju. Chci být slavná. A pak...
Zdědím více než šedesát tisíc rublů, to jest téměř sto padesát tisíc franků. Je to velmi nečekané a jsem velmi spokojená. Koupím si Joanu z Arku... Je Bastien velký muž? Ne. Já, já, já!

Poznámky

Pozn. překl.: Valtesse de la Bigne (1848–1910) – proslulá pařížská kurtizána a mecenáška umělců; její jméno tu funguje jako pomlouvačná narážka na Bastien-Lepage. ↩
Pozn. překl.: Laure Surville, rozená Balzacová (1800–1871) – sestra Honoré de Balzaca a jeho první životopiskyně (Balzac, sa vie et ses œuvres, 1858); odtud Mariino čtení Balzakova životopisného medailonu. ↩
Pozn. překl.: Mignon – záhadná dívčí postava z Goethova románu Viléma Meistera léta učednická (1795–96), symbol tklivé touhy, oddanosti a stesku po domově. ↩