Sobota 9. června 1883

Cassagnac včera prošel kolem domu podél zahrady se svou ženou; stejně tak prošel i předevčírem. Teta a Dina, které nemají nic na práci, ho předevčírem viděly a včera mi ho ukázaly, a já jsem zahlédla jeho profil škvírou ve dveřích.
A je mi to jedno.
A dnes mě navštívila paní Bertauxová, předsedkyně sdružení malířek a sochařek. Pamatujete se, že v březnu jsem s mámou k této dámě zašla, abych ji požádala o místo na výstavě žen... v domnění, že se jí Breslau účastní.
Odpověděla tehdy, že je příliš pozdě, zbývalo jen pět dní, a už jsme ji neviděly.
A teď přichází velmi milá, zůstává hodinu a zahrnuje mě komplimenty; nenapadlo ji, nemohla předpokládat, že bych mohla mít už teď tolik talentu, můj Salon ji okouzlil, je to velký úspěch atd. atd. atd.
Zkrátka talenty jsou tak vzácné, ženy se tolik potřebují spojit na obranu svých zájmů, jméno nadané ženy je tak značným přínosem, že mě přichází poprosit, abych dovolila zapsat to své mezi její členky.
Zkrátka je to dokonalé odprošení a já svolení uděluji.
Bylo by třeba – a je třeba –, aby se takhle vrátili všichni.
Teta, Dina, Bojidar a Engelhardt v cirkuse.
Kdyby byl Cassagnac sám, polila bych ho zahradní stříkačkou... To by teprve bylo k popukání. Už mi nic neříká, ani nikdo jiný.
Mrzí mě to, člověk musí mít vždycky někoho, na koho by mohl s potěšením myslet, víc či méně... Někdy lidi sotva zahlédnuté... Saint-Marceaux, ale ten mi nic neříká... A Jules-Jules, cítím nepřátelství, a pak paní Massalská, paní Mackayová, všechny ty hanebné klepy... A pak Jules... vlastně ano, na něj se myslet dá... jen myslet, a i to ještě...
Ale ano... Ne... Z nedostatku lepšího...
Dokonce jsem si představovala, že jeho bratr, falešný Bastien, zdědil čtyřicet milionů a přišel mi je složit k nohám. Pomohlo mi to jednoho večera usnout. Každý večer si vymýšlím příběhy, někdy ty příběhy trvají několik večerů. A teď už nic, od té doby, co mě pravý Jules zarmucuje – neboť mě zarmucuje: říkají mu hrůzy, a jeho bratrovi také.
Ukrutnosti, ohavnosti. Že bych byla dcerou nebo matkou vrahů... Vždyť by se z toho člověk zabil!!
Ach! to je už příliš směšné, a přece se to říká!
Ach, ta bída! A Bůh nechává lidi mluvit!
Zdálo se mi, že mi vlasy chytly oheň a stály v plamenech. A Rosalie je uhasila a ještě mi sahaly do půli zad.
To musí být příjemné, oheň na hlavě.