Středa 6. června 1883

Moje rodina nechce pochopit, že ani Étincelle, ani „Le Sport“, ani Saint-Amand, ani nikdo jiný nemůže donekonečna pět mou chválu; nikam nechodím, a ostatně se jim vysmívají, když stále mluví o někom, kdo nemá ve společnosti postavení. Kdyby šlo o to prosadit mě jako komediantku, bylo by to jiné, ale slečna ze společnosti nemůže být v módě, aniž by alespoň dost často chodila do salonů. A moje rodina, která to nechápe, zuří, protože o slečně Martinoffové se píše všude.
Je to vysoká, urostlá dívka s nepravidelnou a nehezkou tváří, která však s trochou líčidla velmi zapůsobí. Chodí všude.
Já jsem nikdy nebyla na opravdovém plese, kromě toho u Fitz-Jamesových, a to nepřipravená, ve večerních šatech, unavená a ve špatné náladě. Nepočítám plesy v Continentalu ani dva oficiální plesy, kde se člověk jen ukáže a prochází se, zejména ty v Continentalu. To mě hloupě přivádí k pochybnostem, zda vůbec mohu mít úspěch ve společnosti. A přece na těch vzácných tanečních večírcích... Jeden u Kanchinových – a myslím, že je to jediný taneční večírek, kde jsem byla. Maškarní ples u Foleyeffových, kam jsem šla, jako se chodí na vesnickou svatbu.
Maškarní ples před dvěma nebo třemi lety u Pascalisových – spodina. Jeden u pana de Dalmase, také maškarní, ale byly tam jen vdané ženy, dost vyhlášené, a staré imperialistky, a tam jsem si vedla velmi dobře. A to je vše. Zní to jako vtip, ale to jsou všechny moje taneční výpravy. Můj Bože, ze záliby bych možná tancovat nechodila o mnoho častěji... Ale říci, že i kdybych po tom šílela, neměla bych toho víc – to je k vzteku. Lidé z pravé společnosti a ta vévodkyně Martinoffová si zajisté myslí, že já, tak elegantní, tančím každý večer na plesech kam spíše oni nechodí; nechci říci, že by mě podezírali z návštěv nevhodných večírků; ale je tolik docela počestných večírků, které přitom k pravé společnosti nepatří. Tak vidíte, pokládají mě za velmi vyhlášenou... někde stranou. To je roztomilé.
Dnes ráno se koná obřad dost úmorný.. Máme již skoro rok černocha jménem Louis, asi patnáctiletého, velmi inteligentního, který mi připomíná bývalého Chocolat-Fortuné Saïda. Ten černoch byl v předvečer svého prvního přijímání, ale farář má pochybnosti o pravosti jeho křtu, a aby nepodal svátost pohanovi, pokřtí ho pro jistotu znovu. Celému domu to připadalo velmi k smíchu, ten pohan, a já chci být jeho kmotrou... to všechno se ví teprve od včerejška, včera večer jsem psala Saint-Amandovi a Bojidarovi. V jedenáct hodin nikdo a vše čeká v kostele; ubohé dítě je velmi neklidné, neboť myslím, že to vzalo vážně – a schvaluji to, náboženství moralizuje národy, bez náboženství by se nedalo ani vyjít na ulici... Snad by to jednou šlo, ale za hodně dlouho, až budou všichni velmi vzdělaní; zatím jsou kněží nutnou a blahodárnou pohromou.
Poznala jsem to z postoje toho malého chlapce. Takže v půl dvanácté nikdo; posílám dopis Saint-Marceauxovi jako nejbližšímu sousedu, s rychlým vysvětlením, které píši vážně a které působí tak komicky, že se svíjím smíchy docela sama.
Kmotra, černoch, najednou – naštěstí ho nenajdou a dopis tedy neviděl. Pak vzkaz architektovi, prostředek násilný: „Chcete-li se mnou uzavřít mír, přijďte hned.“ Ani on není doma... Nakonec se sáhne po tom nejjednodušším: pan farář nám dá církevního zaměstnance, který zastupuje pana Bashkirtseffa, a já ho nechávám pompézně zapsat jako maršálka šlechty a skutečného státního radu (právě byl jmenován). Právě tu probíhá bohatá svatba a všichni ti hlupáci na nás hledí v malé kapli. Dávám mu jméno Louis-Jules-René-Marie.
A ten netvor, který nás slyší žertovat u stolu, se směje, když ta jména slyší.
Jsem jeho duchovní matkou – patnáctiletého černocha. Je to zábavné, budu ho mravně vychovávat.
Takže se usazuji k malování, když dorazí architekt. Myslela jsem, že je rozzuřený a zdrcený mým posledním dopisem – nevypadá tak, tvrdí, že je velmi zaneprázdněn, a zdá se být velmi spokojený. Mě to štve. Říkám mu, že jím pohrdám – tomu se říká důstojnost –, říkám mu ještě elegantní věty jako například: „Mám samé otravnosti a trápení; svět je hnusný, členové poroty jsou špinavá zvířata; odporní kreténi!!“ Celý rozhovor je v tomto vytříbeném stylu. Navíc nejsem spokojená, že jsem nechala přivolat tohoto subalterna, který dokonce nevypadá, že by mi byl poddán – působí jako někdo, kdo je rád, že se osvobodil. Sama se stavím do neprávu i vůči těm nejprostším.
Svědkem tomu malá Američanka, a pak ta myšlenka, že jsem onehdy večer na plese mluvila s tím odporným architektem o výstřednostech jeho bratra. To je nehorázné... Dnes jsem měla dojem, že měl chuť dát na srozuměnou, že ani on by možná nemusel být bez hříchu. Je to groteskní a je to moje chyba. Nebudu tedy nikdy rozumná!!!!!!!!!!
To je už opravdu k nevydržení! Jak to! Po všem, co si říkám celá léta, ještě stále nevím, co říkám před lidmi!! Je to zoufalé. Je to přílišná bujnost a sdílnost, snesitelná ve dvanácti letech, ale později nesnesitelná!
Musím vždycky vyprávět všechno a ještě něco k tomu – co dělám, a hlavně co bych chtěla dělat –, a dětinskosti, které jsou u velké dívky nesmysly.
Takto bych se mohla chovat jedině před nějakými Balzaky, kteří by se do mě zbláznili, ale před kýmkoli! Ach, jsem to pěkný machiavelista a skvělý stratég.
Jen ať si lidé říkají všechno, mají pravdu – dělám, co mohu, aby se tomu věřilo. Potvora jedna.
Viděl moje plátno, ten falešný Bastien, a zdá se mu mnohem lepší než to ze Salonu. Jsem nespokojená s postojem tohoto subalterna – říkám vám, tváří se emancipovaně. Ach! velmi uctivě, samozřejmě, to se rozumí samo sebou, jen vypadá velmi spokojeně, a to mě štve, jako by mě to mělo štvát.
Celkem vzato, jakkoli se zdráhám mluvit o těchto věcech v souvislosti s pouhým bratrem nadaného muže, řeknu vám, že jsem si zvykla počítat s tou náklonností, a nyní, když se mi zdá, že mi chybí, je to skoro zklamání. Být sesazena z trůnu v Monaku je možná ještě ponižující než v Paříži, co říkáte? Ale o to nejde. Kněžna Massalská, ambasáda – ale možná si sami uvědomíte stav mého ducha... Ale ne, to je nemožné.
Především mě skolily uši (to je hezký obraz). Pochopíte moje utrpení, když vám řeknu, že dny, kdy dobře slyším, jsou jako šťastné události. Chápete tu hrůzu takové posedlosti!
A nervy přepjaté do naprosto mimořádné míry. Moje práce tím trpí, maluji, zatímco mě hlodají plané obavy. Představuji si hromadu hrůz, fantazie běží, běží, běží, zakouším všechny hanebnosti, vymýšlím potupy, bojíc se, že přijdou. Při vstupu do kostela se mi zdálo, že na mě lidé hledí jako na ženu bez cti – kdyby někdo přišel a udeřil mě, nebyla bych překvapena. Stále si myslím, že mě všude pokládají za kurtizánu... A to od toho nechvalně proslulého článku ve „Figaru“ před šesti lety. Myslím, že mě to zasáhlo jako nemoc... Ano, musí to být jakási forma šílenství. Zůstávám malovat a přemýšlím, co si o mně mohou říkat, a vymýšlím si takové hrůzy, že se mi stává, že vyskočím a doběhnu na druhý konec zahrady jako šílená, s rozhořčenými výkřiky.
Ach, z toho musí vzejít krásná malba. Měla bych se léčit sprchami. A dnes večer napíšu mámě, aby myslela na ambasádu, nebo z toho zešílím – už to začalo.

Poznámky

Pozn. překl.: Étincelle (Jiskra) — pseudonym společenské sloupkářky píšící pro různé pařížské listy. ↩
Pozn. překl.: „Staré imperialistky“ — ženy oddané zaniklému Druhému císařství Napoleona III. (1852–1870). ↩
Pozn. překl.: Louis je znám jen z deníku, který neříká, zda jde o tutéž osobu jako „Felix Saïd“, kterého rodina v dubnu 1882 přivezla z Nice (viz 23. dubna 1882). Jeho nový křest, při němž mu Marie jde za kmotru, následuje níže. ↩
Pozn. překl.: Chocolat-Fortuné Saïd — předchozí černý sluha rodiny Bashkirtseffových; taková jména byla v 19. stol. francouzskými rodinami černochům běžně dávána. ↩