Středa 6. června 1883. Moje rodina nechce pochopit, že ani Étincelle,[^100.09.1] ani „Le Sport", ani Saint Amand, ani nikdo jiný nemůže neustále zpívat mé chvalozpěvy; nikam nechodím, a ostatně se jim vysmívají, když stále mluví o někom, kdo není usazen ve společnosti. Kdybych se měla prosadit jako herečka-komediantka, bylo by to jiné, ale jako slečna ze společnosti je nemožné být v módě, aniž by se člověk pohyboval alespoň dost hojně v salonech.

Středa 6. června 1883. Moje rodina nechce pochopit, že ani Étincelle,¹ ani „Le Sport", ani Saint Amand, ani nikdo jiný nemůže neustále zpívat mé chvalozpěvy; nikam nechodím, a ostatně se jim vysmívají, když stále mluví o někom, kdo není usazen ve společnosti. Kdybych se měla prosadit jako herečka-komediantka, bylo by to jiné, ale jako slečna ze společnosti je nemožné být v módě, aniž by se člověk pohyboval alespoň dost hojně v salonech. A moje rodina, která to nechápe, je zuřivá, protože slečna Martinoffová je citována všude. Je to vysoká, hezká dívka s nepravidelnými rysy, ne zrovna krásnými, ale která na sebe s trochou líčidel velmi upozorní. Chodí všude. Já jsem nikdy nebyla na opravdovém plese, kromě toho u Fitz-Jamesových, a to nepřipravena, ve večerních šatech, unavená a špatné nálady. Nepočítám plesy v Continentalu ani dva oficiální plesy, kde se člověk jen ukáže a prochází se, zejména ty v Continentalu. To mě hloupě přivádí k pochybnostem, zda vůbec mohu mít úspěch ve společnosti. A přece na těch vzácných tanečních večírcích... Jeden u Kanchinových – a myslím, že je to jediný taneční večírek, kde jsem byla. Maškarní ples u Foleyeffových, kam jsem šla, jako by se šlo na venkovskou svatbu. Maškarní ples před dvěma nebo třemi lety u Pascalisových – spodina. Jeden u pana de Dalmase, také maškarní, ale bylo tam jen pár vdaných žen, dost módních, a staré imperialistky,² a tam jsem si vedla velmi dobře. A to je vše. Vypadá to jako karikatura, ale to jsou všechny moje taneční výpravy. Bůh ví, že bych možná z vlastní vůle nešla tancovat o mnoho častěji... Ale říci, že i kdybych po tom šílela, neměla bych toho víc – to je k zblázení. Lidé z pravé společnosti a ta vévodkyně Martinoffová si jistě myslí, že já, tak elegantní, tančím každý večer na plesech, kam oni nechodí; nechci tím říkat, že by mě podezírali ze večírků nevhodných; ale je tolik přijetí dost slušných, jen ne z pravé společnosti. Zkrátka, věří, že jsem velmi aktivní... ve špatných kruzích. To je roztomilé. Dnes ráno se konal obřad. Máme již skoro rok černocha jménem Louis, asi patnáctiletého, velmi inteligentního, který mi připomíná bývalého Chocolat-Fortuné Saïda.³ Tento chlapec se chystal k prvnímu přijímání, ale farář pochyboval o pravosti jeho křtu – a aby nepodal svátost pohanovi, přistoupil z opatrnosti k novému křtu. Celý dům se tomu pohanu pobavil a já chci být jeho kmotrou... To vše víme teprve od včerejška – včera večer jsem napsala Saint Amandovi a Bojidarovi. V jedenáct hodin nikdo a vše čeká v kostele; ubohé dítě je velmi neklidné, neboť myslím, že to vzalo vážně – a schvaluji to, náboženství moralizuje národy, bez víry by se nedalo vycházet... Snad by to jednou šlo, ale za hodně dlouho, až budou všichni velmi vzdělaní; zatím jsou kněží nutnou a blahodárnou pohromou. Poznala jsem to z postoje toho malého chlapce. Takže v půl dvanácté nikdo; posílám dopis Saint-Marceauxovi jako nejbližšímu sousedu, s rychlým vysvětlením, které píšu vážně a které působí tak komicky, že se zkroutím smíchy sama pro sebe. Kmotra, černoch – naštěstí ho najednou nemohou najít a dopis neviděl. Potom vzkaz architektovi, prostředek silácký: chcete-li se se mnou smířit, přijďte ihned. Ani on není doma... Nakonec se přistoupí k nejjednoduššímu – pan farář nám dá církevního zaměstnance, který zastoupí pana Baškirceva, jehož dal pompézně zapsat jako maršála šlechty a skutečného státního radu (právě byl jmenován). Právě prochází bohatý svatební průvod a všichni ti hlupáci na nás civějí v malé kapli. Dávám mu jméno Louis-Jules-René-Marie. A ten malý lotřík, který nás slyší žertovat u stolu, se směje, když ta jména slyší. Jsem jeho duchovní matkou – patnáctiletého černocha. Je to zábavné, budu ho moralizovat. Takže se usazuji k malování, když dorazí architekt. Myslela jsem, že je rozzuřený a zdrcený mým posledním dopisem – nevypadá tak, tvrdí, že je velmi zaneprázdněn, a zdá se být velmi spokojený. Mě to štve. Říkám mu, že jím pohrdám – vida vznešenost –, říkám mu ještě elegantní věty jako například: nemám než nepříjemnosti a bídu; svět je hnusný, členové poroty jsou špinavá zvířata; odporní kreténi!! Celý rozhovor je v tomto vytříbeném stylu. Navíc nejsem spokojená, že jsem nechala přivolat tohoto subalterna, který dokonce nevypadá, že by mi byl oddán – připomíná jedince, který je nadšen, že se osvobodil. Dostávám se sama do špatného světla i vůči těm nejprostším. Svědkem tomu malá Američanka, a pak ta myšlenka, že jsem onehdy na plese mluvila s tím odporným architektem o výstřednostech jeho bratra. To je nepojmenovatelné... Dnes jsem pochopila, že měl chuť naznačit, že ani on by možná nemusel být bez hříchu. Je to groteskní a je to moje chyba. Nebudu tedy nikdy rozumná!!!!!!!!!! To je k zbláznění! Jak to! Po všem, co si říkám celá léta, ještě stále nevím, co říkám před lidmi!! Je to zoufalé. Je to přílišná živost a otevřenost, snesitelné ve dvanácti letech, ale nesnesitelné poté! Musím vždy vše vyprávět, i zbytek, co dělám a zejména co bych chtěla dělat, a dětinství, která jsou u velké dívky šíleností. Takto bych si mohla dovolit jedině před Balzakovskými génii, kteří by po mně šíleli, ale před kýmkoli! Ach, jsem to pěkný Machiavelista a líbezná stratéžka. No vida, mají pravdu, když se o mně vše říká – dělám vše proto, aby se tomu věřilo. Špinavé zvíře, jen vypadni. Viděl moje plátno, ten falešný Bastien, a zdá se mu mnohem lepší než to ze Salonu. Jsem nespokojená s postojem tohoto subalterna – říkám vám, vypadá osvobozeně. Ach! velmi uctivě, samozřejmě, to se rozumí samo sebou, jen vypadá velmi spokojeně, a to mě štve, jako by mě to mělo štvát. Celkem, ať mám jakoukoli nevůli mluvit o těchto věcech v souvislosti s pouhým bratrem nadaného muže, řeknu vám, že jsem si zvykla počítat s tou náklonností, a nyní, když se mi zdá, že mi chybí, je to skoro zklamání. Je to možná i ponižující být sesazen v Monaku spíše než v Paříži, co říkáte? Ale to není ta otázka. Kněžna Massalská, ambasáda – ale možná si sami uvědomíte stav mého ducha... Ale ne, to je nemožné. Především jsem sražena ušima, (to je hezký obraz). Pochopíte moje utrpení, když vám řeknu, že dny, kdy dobře slyším, jsou jako šťastné události. Chápete tu hrůzu takové posedlosti! A nervy přepjaté do absolutně neobyčejné míry. Moje práce tím trpí, maluji, zatímco mě hlodají plané obavy. Představuji si hromadu hrůz, fantazie běží, běží, běží, zakouším všechny hanebnosti, vymýšlím potupy, bojíc se, že přijdou. Při vstupu do kostela se mi zdálo, že na mě lidé hledí jako na hanebnou – kdyby někdo přišel a udeřil mě, nebyla bych překvapena. Stále si myslím, že mě všude pokládají za nevěstku... A to od toho nechvalně proslulého článku ve „Figaru" před šesti lety. Myslím, že mě to zasáhlo jako nemoc... Ano, musí to být jakási forma šílenství. Zůstávám malovat a přemýšlím, co si o mně mohou říkat, a vymýšlím si takové hrůzy, že se mi stává, že vyskočím a přeběhnu zahradou jako šílená, s rozhořčenými výkřiky. Ach, to musí produkovat krásnou malbu. Bylo by třeba studených sprch. A dnes večer napíšu mamě, aby myslela na ambasádu, nebo z toho zešílím – začíná to.

Čtvrtek 7. června 1883. Louis-Jules-René-Marie dnes ráno přistoupil k prvnímu přijímání. Šly jsme do kostela a Bojidar, zdrcený, že dostal dopis příliš pozdě, se po celý den obětuje – věří, že je přece jen kmotrem, ještě chviličku a bude se pokládat za otce. Obřady, reprezentace, smutky atd. atd. To vše je jeho štěstí. A dnes večer vede Boule de neige do cirkusu.⁴ Ostatně ho zveme k večeři, aby si na ten památný den dobře pamatoval. Ubohé dítě je bez sebe radostí a u stolu se choval s takovou zdrženlivostí a tak přiměřeně, že mě to dojalo. Nikdy jsem tu církevní slavnost neviděla – ty malé bíle oděné dívky, jak padají na kolena, ta tak čistá běloba, ty uniformní a dětské postoje... Je to roztomilý pohled ve světle svícnů na pozadí. Bylo by třeba najít námět celý bílý, se svícnami. Žádné prvokomunkantky – Bastien jednu takovou namaloval... Saint Amand přichází dnes večer a je nesnesitelný. Teta viděla spoustu kočárů u architektových dveří. Řekl, že může přijít teprve za čtrnáct dní, že je zaměstnán něčím velmi důležitým, že vůbec nevychází, vůbec!... Že za čtrnáct dní řekne, co to je. A předpokládá se, že je to monument Gambettovi...⁵ Ať je to cokoli, v konečném důsledku je jen Jules. Ostatně já sama chci být Jules, chci, aby plátno, které dělám, bylo dobré, dobré, dobré, dobré.

Pátek 8. června 1883.

Sobota 9. června 1883. Cassagnac prošel včera před domem podél zahrady se svou ženou, podobně prošel předevčírem; teta a Dina, které nemají co dělat, ho viděly předevčírem a ukázaly mi ho včera – zahlédla jsem jeho profil skrz škvíru ve dveřích. A vůbec se mě to nedotýká. A dnes mě navštívila madame Bertauxová, předsedkyně Spolku žen malířek a sochařek.⁶ Pamatujete si, že jsem v březnu šla s mamou k téhle dámě a žádala ji, aby mi dovolila vystavovat na výstavě žen... v domnění, že tam bude Breslau. Tehdy odpověděla, že je příliš pozdě, zbývalo jen pět dní, a od té doby jsme ji neviděly. A nyní přichází velmi přívětivě, zůstane hodinu a zahrnuje mě komplimenty – nepomyslela na to, nemohla předpokládat, že bych mohla mít tolik talentu, můj Salon ji okouzluje, je to velký úspěch atd. atd. atd. Zkrátka talenty jsou tak vzácné, ženy potřebují tak naléhavě spojit se k obraně svých zájmů, jméno nadané ženy je takovým přínosem, že přichází prosit mě o svolení zapsat ho mezi své členky. Zkrátka je to úplná veřejná náprava a já udělím svolení. Bylo by třeba a je třeba, aby se tak všichni vraceli. Teta, Dina, Bojidar, Engelhardt na cirkuse. Kdyby byl Cassagnac sám, postříkala bych ho zahradní hadicí... To by bylo teprve vtipné. Neříká mi nic, ani nikdo jiný. Nudí mě to – člověk musí mít vždy někoho, na koho může myslet s radostí, více či méně... Někdy lidé sotva zahlédnutí... Saint-Marceaux, ale ten mi nic neříká... A Jules-Jules – cítím nepřátelství a pak madame Massalská, madame Mackayová, ty hanebné drby... A pak Jules... ostatně ano, na to se lze myslet... jen myslet, a i to... Snad... Ne... Z nouze ctnost... Pěkně jsem si představila, že jeho bratr, falešný Bastien, zdědí čtyřicet milionů a přijde je položit k mým nohám. To mi posloužilo k usnutí jednoho večera. Každý večer si vymýšlím příběhy, někdy příběhy trvají několik večerů. A teď nic, od doby, co mě pravý Jules rmoutí – a rmoutí mě: říkají mu hrůzy, a jeho bratrovi také. Surovosti, hanebnosti. Že jsem dcera nebo matka vrahů... Ale to je k usmrcení!! Ach, to je přece příliš směšné, a přece se to říká! Ach, bída! A Bůh nechá říkat! Snilo se mi, že mé vlasy vzplanuly a hořely. A Rosalie je uhasila a zbývaly mi ještě ke středu zad. Oheň na hlavě musí být příjemný.