Neděle 10. června 1883. Protože v neděli se člověk s nikým nesetká, jdu do Salonu ráno.

Neděle 10. června 1883. Protože v neděli se člověk s nikým nesetká, jdu do Salonu ráno. Jsou tam skutečně odměny hanebně nespravedlivé. Bastienovo plátno mě čím dál tím více trápí. Koho budu obdivovat, proboha? Ráda bych znovu viděla jeho Joanu z Arku... Před mladým plátnem mladého Rochegrosse je stále dav. Je to velmi působivé, nepopiratelně, ale nechává mě to chladnou. Ale co mě nenechává chladnou? Abych se dojala, musím se nutit, a pak teprve intenzivní prací dojdu k velké... vykonstruované... vzrušenosti... A přece Joana z Arku... Ano, to je pravda, a pak? A ještě několik věcí. V Louvru? Portréty, protože ty staré velké kompozice... Ale portréty a pak okouzlující věci francouzské školy. A na poslední Výstavě portrétů století Lawrenceovy a dva nebo tři Bastienovy – jeho bratra, Theurieta, Sáry. A pak... a pak kdo vám říká, že jsem malířka... Kdybych byla vedena jiným směrem, dospěla bych na totéž místo silou inteligence a vůle – kromě matematiky. Ale hudba mě vášnivě zaujímá a snadno bych skládala. Tak proč malba? A co místo ní? To jsou mizerné myšlenky. Chci udělat velký obraz, velký svými rozměry... A hledám námět... Mám jeden antický... Odysseus vypráví svá dobrodružství fajáckému králi Alkinoovi; Alkinoos a královna Areté sedí na trůnech obklopeni princi, mladíky a svou družinou – děj se odehrává v galerii s růžovými mramorovými sloupy; Nausikaá opřená o jeden z těch sloupů o krok za rodiči naslouchá hrdinovi. Slavnostní hostina a zpěv básníka Démodoky, který stojí úplně vzadu a dívá se ven, s loutništem opřeným o koleno, lhostejný jako zpěvák, jehož přestali poslouchat. V tom vše je – postoje, skupiny, kompozice konečně. To mě netrápí a vyjde to dobře, ale provést to. To je ten strach... Nevím nic, nic, nic. Nábytek, kostýmy, rekvizity – a pak k vytvoření takového velkého plátna je třeba výzkumu... A je třeba znát to, čemu Tony říká „kvality", nebo jak tomu říká... Co? Ostatně... Víte, zdá se to tak těžké, že to tak těžké být ani nemusí... Žena s takovým plátnem by způsobila ohromný rozruch. Ale mám tolik projektů, že mi na ně celý život nestačí. Velký obraz by byl na rok 1885!! Kde budeme?

Pondělí 11. června 1883. Otec zemřel. Telegram dorazil dnes ráno v deset hodin. To jest – v tu chvíli ty šílenkyně dole říkaly, že mama se musí vrátit okamžitě, bez čekání na pohřeb. A já jsem šla nahoru, velmi dojata, ale neplakala jsem – teprve když ke mně přišla Rosalie ukázat, jak upravit šaty, řekla jsem jí: „To není třeba, pán zemřel." A dala jsem se do pláče, neovladatelně. Dopustila jsem se vůči němu nějakých přehmatů? Myslím, že ne. Snažila jsem se vždy chovat přijatelně... Ale v takovém okamžiku člověk vždy věří, že je za něco vinen... Bylo třeba odjet s mamou... ale naše vztahy nebyly dost vřelé, aby můj odjezd byl opodstatněný... Ať si to přeje, bylo třeba udělat víc, než co bylo správné. Ale já tam nemohla zůstat... on mě urážel tisícem způsobů a je třeba, aby bylo po všem, abych mohla úplně zapomenout. Čekala jsem s jistou netrpělivostí na rozuzlení – ne že bych si ho přála, ale ta představa události, toho být v hlubokém smutku... bylo v tom zaměstnání, novost... Mám si tyto myšlenky vyčítat? Dělám nejhůř tím, že je píšu – hlavou prochází tolik věcí, že kdyby je člověk psal... Bylo mu teprve padesát let, tolik trpět!... A v podstatě nikomu neublížit: byl velmi milován v domácnosti, dokonale počestný, poctivý, nepřítel veškerých machinací a výborný člověk.

Úterý 12. června 1883. Trochu jsem malovala... možná to není příliš vhodné, ale včera jsem nic nedělala. Bojidar přichází psát adresy na oznámení o úmrtí, a my postrádáme náležitou vážnost – jména lidí vyvolávají komentáře... Kdyby k události došlo tady, byla bych velmi zasažena, ale na dálku – a kromě toho jsme to čekaly. Saint Amand přichází plakat.

Středa 13. června 1883. Chodí spousty kondolenčních karet. Madame Gaviniová poslala telegram z Agenu, přišla Odette, pan Eschmann – Rus – a otec Géry, který přichází s tváří z onoho světa, v slzách... bylo mi těžko být v souladu... Bylo by třeba plakat... A neprolila jsem ani slzu ani při bohoslužbě v kostele, která se konala v pět hodin. Nebyl pozván nikdo a byli jen Saint Amand, Bojidar, Engelhardtovi a Tchernitský. Kdybych byla skutečně zarmoucena, nevyprávěla bych to, neboť je tu cudnost, které by se mi zdálo urážlivé dotknout se; ať tak či onak, jsem příliš klidná... Dnes ráno jsem měla model – Edwige, která pózuje u Suchéteta;¹ a Suchétet, když se včera dověděl, že bude pózovat u mne, mi posílá nejupřímnější blahopřání k mému Salonu. Procházel se se Saint-Marceaux, který mu ukázal mé obrazy a je z nich velmi spokojený. Nikdy jsem tohoto Suchéteta neviděla – ale máme často stejný model, jehož prostřednictvím jsem se ho zeptala na informace o modelovacích nástrojích, stojanech atd. To je pro mě nesmírně příjemné – není to příjemné? Mezi ostatními kartami dostávám tu od Julia Bastien-Lepagea – jednu z prvních –, a dopis od architekta, který říká: „Drahá slečno, kdybych se neobával být nevhod [místo: nevítán] atd. atd. jenž tak prudce zasáhl celou vaši sympatickou rodinu, které mám potěšení být znám..." dále mě prosí, abych věřila jeho upřímnosti atd., jeho úctě a obdivu. Možná by nebylo třeba se posmívat formě, když obsah přichází ze srdce – ale ať tak či onak, je to dopis skoro jako od domovnice. Copak velký bratr nepíše lépe... ráda bych z něho vydolovala dopis. Co mě trápí, je to, že jsem příliš chladná – to vyvolá komentáře... Kdyby mě – on, můj otec – mohl vidět zaujatou smutkem a kondolenčními kartami a dopisy, měl by ten svůj výsměšný a pohrdavý výraz, jako by říkal: to je všechno? Je to jeho chyba! Jeho povaha mi byla velmi blízká, mnohem víc než mamina, a zalíbilo se mu dělat se... lhostejným a často nenáviděným tím, že mě jen urážel a mluvil ke mně tónem, jaký bych nesnesla od nikoho. Vkládal do toho sebelásku. Ach! vy jste u ní na kolenou, nu tak uvidíte!! Tady v Paříži byl krajně násilný – jednoho dne mi skoro vyhrožoval bitím; můj výraz mu připadal drzý a vykřikl: „Uvidíš, co ti udělám, uvidíš, budeš si na to pamatovat celý život." Mama ho odvedla v obavě, že mi něco hodí na hlavu. A co jsem za to udělala? Nic jiného, než že jsem mu řekla: prosím vás, nekřičte na mě, nejsem zvyklá, aby se ke mně takhle mluvilo! Ten klid, který jsem měla, ho rozčiloval. Když teď myslím na ten odporný tón, který přijímal, aby „překonal mé vzdorovitosti", krev mi vstupuje do hlavy. A přece jsem se pokoušela být milá, ale on se stále bál, aby nebyl pod mou „dominací". Mohla jsem ho mít velmi, velmi ráda, ale to a ta historka s mamou... Zkrátka, říkám vám věci takové, jaké jsou. Žil po svém a vládl svému okolí, já po svém a vládla tomu svému; pak jsme se sešli a on dával dětinský důkaz své nezávislosti. Velmi často se urážel a představoval si, že chci „rozkazovat", když jsem byla na míle vzdálena od takové myšlenky. Ostatně jeho podrážděnost musí jít na vrub nemoci... Ostatně... V takovém okamžiku, tváří v tvář smrti, tváří v tvář tomuto konci všeho! ptám se, jestli jsem se přehmátla? A nevěřím tomu... Zacházel se mnou jako s nevím čím, plakala jsem pro to a dokonce mě napadlo odjet – jít pryč – abych dobře ukázala, že... Představuji si mamu: kdybych ji měla neštěstí ztratit – měla bych tisíc výčitek a tisíc výčitek svědomí, neboť jsem se chovala velmi hrubě a velmi násilně... Ze správné pohnutky a pudem sebezáchovy, to vím, ale ať tak či onak, budu si vyčítat všechny tyto přemrštěné výbuchy... Ostatně mama... Tam by byl nesmírný smutek – pouhá myšlenka na to mě dojme k slzám; ať uznávám sebevíc její chyby, neshodovaly bychom se, kdybychom nebyly příbuzné; ať si říkám cokoliv... Ale u ní je to vše nedůslednost, lehkovážnost a nevědomost; je to dítě, a dítě za těchto podmínek je neodpustitelná bytost, to vím; raději bych jí přála milence a aby uměla žít jako ostatní... Je ctnostná, ale ničemu nerozumí a nemá ke mně důvěru..., a stále věří, že se vše nějak urovná, že je lepší „nedělat scény". Myslím, že smrtí, která by mě nejvíce zranila, by stále byla smrt mé tety, která celý život obětovala všem a nikdy, ani minutu, nežila pro sebe – leda hodiny strávené u rulety v Badenu nebo Monaku. Jen mama je k ní laskavá; já ji nepolíbila od roku a říkám jí jen lhostejné věci nebo výčitky pro hromadu nesmyslů. Není to ze zlomyslnosti, ale proto, že jsem i já sama byla velmi nešťastná a stále jsem, a všechny tyto hádky o naše záležitosti s mamou a tetou mě přivedly k stručnému, tvrdému, sečnému tónu. Kdybych se dala do laskavých nebo jen mírných slov, plakala bych jako zvíře. Ostatně, aniž bych byla laskavá, mohla bych být přívětivější, usmát se a někdy si promluvit – to by ji tak obšťastnilo a mně by to nic nestálo, ale byl by to takový obrat v mých způsobech... že se neodvažuji, ze zábrany jakési falešné studu. A přece mě tato ubohá žena, jejíž příběh se píše jedním slovem: Oddanost, dojímá a chtěla bych být milá... A kdyby zemřela – ta by mi zanechala výčitky svědomí! Hleďme – dědeček mě někdy dráždil stareckými vrtochy, ale stáří je třeba ctít; stávalo se mi, že jsem mu odpovídala nevhodně, a když byl ochrnutý, měla jsem takové výčitky, že jsem za ním chodila velmi často sedět a vynahrazovat, zmírňovat, odčinit. A pak – dědeček mě měl velmi rád, a teď při myšlence na něj pláču. Ale otec... Po dvaceti letech odloučení mě chtěl dobýt hrubostmi nebo prudkostí!...

Čtvrtek 14. června 1883.

Pátek 15. června 1883. Canrobertovi mi píší okouzlující dopis; ostatně všichni jsou velmi sympatičtí a já nejsem v souladu se všemi těmi kondolencemi. Dnes ráno doufaje, že ráno nikoho nepotká, odvažuji se do Salle Petit;² výstava sto mistrovských děl ve prospěch kdoví čeho. Decamps, Delacroix, Fortuny, Rembrandt, Rousseau, Millet, Meissonier – jediný žijící – a jiní. A hned se omlouvám Meissonierovi, kterého jsem málo znala a který měl na poslední Výstavě portrétů jen podřadnější věci. Tady jsou zázraky, doslova. Ale co mě přimělo vytáhnout krepové závoje, je touha vidět Milleta, jehož jsem vůbec neznala a o němž jsem byla ohlušována. Bastien je prý jen jeho slabým napodobitelem – a to mě dráždilo. Viděla jsem – a vrátím se vidět. Bastien je jeho napodobitelem, pokud chceme, protože jde o rolníky a protože oba jsou velkými umělci a všechna skutečná mistrovská díla jsou si příbuzná. Cazinovy krajiny se Milletovi přibližují mnohem víc než Bastienovy. U Milleta – v těch šesti plátnech, která tu vidím – je krásné souznění, harmonie, vzduch, plynnost. Jsou to drobné postavy pojaté prostě, velmi volně a velmi přesně. A co dává Bastienovi dnes jeho bezmeznou sílu, je pečlivé, silné, živé, neobyčejné provedení těch lidských postav; dokonalá nápodoba přírody – život konečně. Jeho Večer na vesnici, který je pouhou dojmovou malbou malých rozměrů, Milleta jistě vyrovnává; jsou tam jen dvě malé postavičky ztracené v soumraku. Ale vzpomínka na jeho Lásku na vesnici mi drásá oči. Jaká chyba je to pozadí! Copak to nevidí? Ano, v těch velkých plátnech mu chybí to, co dělá Milleta neobyčejným v malých... Vzduch, harmonie... Ať se říká cokoliv, postava musí dominovat! Le père Jacques je efektnější než Láska na vesnici, stejně Sekáči sena; Le père Jacques byl plný poezie, dívčinka sbírající květiny je okouzlující postava a stařec působil dobře... Vím ovšem, že je těžší dát velkému plátnu to... ovzduší, ten tak měkký a přitom pevný přechod, který charakterizuje Milleta... ale je třeba k tomu dospět. Na malém plátně lze mnoho věcí zakrýt. Pozadí malých pláten, kde dominuje dojem (a ne pečlivý Meissonier), jako Cazin například, který je Milletovým synem – tam lze občas dát to nic a to vše, které se rozlévá na vše a nenachází se přesně na žádném místě, nazývané kouzlem, několika šťastnými tahy štětce... Zatímco ve velkém plátně se vše to mění a stává se strašně těžkým, neboť cit se musí opírat o dovednost – a to je jako láska a peníze...

Sobota 16. června 1883. Vévodkyně de Fitz-James zůstala hodinu, pak přišli jiní – to přerušilo práci, jsem zuřivá. Takže – odebírám Bastienovým obrazům označení mistrovského díla. Proč? Protože jeho Láska na vesnici mě odpuzuje, nebo protože nemám odvahu svého přesvědčení? Mrtvé se odvážíme uctívat jedině mrtvé – kdyby Millet žil, co by se o něm říkalo? A pak vidím tam jen šest Milletových pláten; cožpak nenajdeme šest rovnocenných na rue Legendre? Nemyslím: 1. Joana z Arku 2. Bratrův portrét 3. Večer na vesnici 4. Sekáči sena 5. Neznám vše, a on ještě nezemřel. Bastien je méně Milletovým synem než Cazin, který se mu hodně podobá, nebo více... v mládí... Bastien je původní, je sám sebou. Vždy se nese trochu od někoho, ale osobitost se pak vydělí. Ostatně poezie, síla, kouzlo jsou vždy tytéž – a kdyby hledat je bylo napodobení, pak by to bylo zoufalé. Živý dojem před Milletem, stejný dojem před Julesem... Co to dokazuje? Povrchní lidé říkají: napodobení. Mají nesprávně; dva různí herci v různých kusech vás mohou dojmout stejně, protože skutečné, lidské, intenzivní city jsou vždy tytéž. Je tu asi deset zcela půvabných řádků Étincelle o mně. Jsem pozoruhodná malířka, krásná mladá žena a žačka Bastien-Lepagea. Ale to ji dostalo. Viděla jsem bustu E. Renana³ u Saint-Marceaux a včera jsem viděla projet Renana v drožce. Hned jsem ho poznala. Aspoň tam je podobnost! Renan, který studoval Judeu a judaismus... jeho busta? Saint-Marceaux čím dál tím více Žid.