Středa 30. května 1883. Dnes večer velká dobročinná slavnost v paláci vévody de Bisacio... Japonský večírek ve prospěch nevím čeho. Dvacet pět franků vstupné a celý Paříž.

Středa 30. května 1883. Dnes večer velká dobročinná slavnost v paláci vévody de Bisacio... Japonský večírek ve prospěch nevím čeho. Dvacet pět franků vstupné a celý Paříž. Trocadéro by byl pohodlnější, ale většina přišla kvůli paláci de Bisacio. Svět je hloupý, ale takový je. Jdu tam se starou Gaviniovou, která mi dnes večer připadá velmi obyčejná, a nudím se po celou dobu, neboť jsem měla tu šťastnou ruku, že jsem vzala pod paži jakéhosi nevýrazného pánečka, jehož jméno ani nevím přesně – přítele Gaviniových. Protože šlo jen o procházení, nebylo možné vyměnit doprovod, a já potkávám hromadu známých, kteří mi blahopřejí k zmínce. Slavnost spočívala v tom, že vyklidili celý palác a v prvním patře zařídili dva nebo tři salóny v japonském stylu; dvanáct dam patronek v japonských kostýmech mělo podávat čaj. Myslím, že ho nikdo nevzal – spokojili se s mačkáním se všude. Ty dámy byly velmi špatně oblečeny: levné látky špatně upravené, pařížské živůtky s japonskými rukávy – tato kompromisní směsice měla absurdní výsledek. Žádná se neodvážila vzít si skutečné japonské roucho, prostorné, elegantní, bohaté. Chtěly si zachovat pas a bylo to hrozné. Muži jsou o něco lepší. Pak se hrají také japonské hry v podání Granierové, Coquelina, Reichemberga a dalších. Jenže v sále je místo nanejvýš pro tisíc diváků, a ostatně se tam tak křičí a povídá, že si všichni stěžují, že nic neslyší. My tam vůbec nevstoupíme. Co je krásné, je skleník tak, jak je, a osvětlená zahrada. Celkem je výtěžek skvělý – a to byl cíl, takže vše je v pořádku.