❦
Úterý 29. května 1883. Jdeme tam kolem půl jedenácté a odcházím nerada kolem poledne. Napřed totiž hovořil jako anděl a pak odhalil svou sochu, sotva načrtnutou, a přesto už zázračnou.
Úterý 29. května 1883. Jdeme tam kolem půl jedenácté a odcházím nerada kolem poledne. Napřed totiž hovořil jako anděl a pak odhalil svou sochu, sotva načrtnutou, a přesto už zázračnou. Je to Tanec – nebo žena, která tančí, pomalý tanec, cosi orientálního, a to Orientu původního a okouzlujícího. Okouzlující bytost tančí sama pro sebe, v měsíčním svitu. Je to snění o tanci... Budou tam velmi vlající draperie, ukázal mi náčrt. A musí to být intimní, poetické... nevysvětlené. Dobře rozumí tomuto přesahu, tomuto tajemství, té jiskře, která se nedá definovat, ale dá se pocítit – tvrdí, že se k ní nedostane, a to velmi upřímně... Je to opravdu velký umělec a velmi milý. Budu muset shromáždit všechny ty moje umělecké tápavé úvahy rozseté po tomto obrovském deníku – bylo by to zajímavé; a pak si cením svých soudů, neboť se shodují s tím, co si myslí tento velký muž i Bastien. Ale Saint-Marceaux vidí ještě lépe než Bastien – a možná to říkám proto, že na několika místech řekl přesně to, co jsem napsala nebo pomyslela; usmála jsem se při tom s jistou samolibostí. Jsem snad skutečně inteligentní a umělecká? Má pudla a modrého papouška. Dává mi přesné pokyny a budu je zbožně dodržovat. Dina ho považuje za krásného, jenže pak u večeře s Engelhardtovými a papem dojdeme k závěru, že Saint-Marceaux musí být Žid. Ano, Žid. Zaprvé připomíná Diaze de Soriu, to by ještě nebylo důkazem, ale – chodí k Rothschildům, udělal bustu otce Hechta, a nikdy se netočí ve světě pod záminkou slabého žaludku. Musí to tedy být Žid, a to věřící. Viďte? Co na to říkáte? Má barvu pleti jako Soria a teď se mi zdá, že vidím v jeho rysech charakter židovské rasy. Ach! To by bylo nepříjemné... Nezbývalo by nic jiného než uchýlit se do ulice Legendre, ale já jsem se tam hloupě rozhádala... Ale ne, je snad Žid? Co na tom záleží? Mívám sny předzvěstné cestování. A modlím se k Bohu, aby k tomu nedošlo.
Mardi 29 mai 1883. Nous y allons vers dix heures et demie et je m'en vais a regret vers midi.