Středa 9. května 1883

Dnes večer pořádáme malou republikánsko-umělecko-básnickou večeři. Gaillard s manželkou, Clovis Hugues s manželkou, Dusautoy – ten Dusautoy tu byl navíc, je tu jen kvůli klábosení, stejně jako jeden novinář, přítel Gaillardových, který se jmenuje nevím jak. Pak jsou tu Julian a Tony. Velice jsem si přála pozvat bratry a ráno jsem napsala pár slov… architektovi, vysvětlujíc mu tu improvizovanou večeři, chce-li u ní být váš bratr. Přivedete-li ho, dám vám obraz! …vy chápete, aby přišel, musí se… nepřijde, jestli se minule nudil, přišel kvůli bratrovi, a když mu tu službu prokázal, má už toho také dost.
Ne, ale stalo se něco, ale něco! Ach! je to rozkošné. Když to člověk nečeká, a přitom to přece jen čeká, a ono se to nenechá čekat a přitom je to nečekané. Přišel. V půl osmé. Přišli oba. Konečně přišel!
Ach! je to milé. Ne, přiznejte, že je to milé, přiznejte, že je to velmi milé. Seděla jsem u večeře mezi Clovisem Huguesem a Émilem Bastienem a Jules dál záměrně… No tak! Přesně takhle to mám ráda, když se věci stanou!
Škodí mu jeho bratr architekt, protože je ošklivý a představuje ho ve špatném světle, ale on sám, Jules, má okouzlující hlavu nečitelné Julian říká, že na něj zatím nedělám dojem, ale že si počínám tak, abych toho dosáhla. Že jsem to s ním vzala za správný konec. „Budete ho mít pro sebe.“
To jsou věci, které se mi zdají nemožné, protože jsou příliš krásné, a které mě okouzlují. Julian je šprýmař. Stejně… Ano, chtěla bych ho mít pro sebe jako Harlekýna; víte přece, že mám už tři nebo čtyři dny bronzového Harlekýna. Jenže přišel trochu pozdě, potřebovala jsem ho ve chvíli, kdy jsem byla nadšená. Stejně je můj…
A Bastien – to je dětské přání, aby byl můj. A co bych s ním dělala?
Ale přítel, obdiv, kamarád, s nímž si rozumím!
A pak, do toho vám nic není. Jenže on zůstává chladný…
Ostatně o to nejde. Přišel, to už je něco.
Dnes večer je to svět sám pro sebe, který by naši obvyklou společnost velice pohoršil, ale který mě nesmírně baví.
Bastien se nerozdává, on, který tolik káže šetrnost ducha, sil a všeho, aby se všechno soustředilo do jednoho bodu. Nuže, myslím, že se dá najít… totiž, ve mně je taková bujnost všeho, že kdybych se nerozdávala, nevydržela bych to. Jistě, když vás rozhovor nebo smích vyčerpávají, máte pravdu, že se jich zdržujete, ale… A přece má asi pravdu.
Jdeme nahoru do ateliéru, moje velké plátno je samozřejmě obrácené ke zdi a já se s Bastienem skoro peru, aby je neviděl, protože se vmáčkl mezi plátno a zeď.
Harlekýna strhají a Gaillart improvizuje verše na to mistrovské dílo, o kterém říkají, že je to práce světáka – nechápu, jak mu mohou tak špatně rozumět. Zkrátka se pořád vracím k tomu, že Bastien u nás za šest dní dvakrát večeřel. Clovis Hugues přednáší verše a později předvedl své slavné a nesnesitelné imitace Gambetty, Madiera, Clémenceaua atd. Člověk má dojem, že slyší skutečného Gambettu, a i v karikatuře ta výmluvnost strhne. Bastien načrtl deklamujícího Huguese s množstvím paží kolem těla, aby vystihl jeho zmatená gesta, a Hugues improvizoval třicet čtyři veršů na Lásku na vesnici. Verše opsané do mého alba a podepsané. Namaluji jeho portrét a on mi ho oplatí perem.
Paní Huguesová zná paní Presseqovou a má mě ráda. Jak bych mohla nedat přednost večeru plnému umění, ducha… a poezie před nějakým nudným kotiliónem!
Přeháním. Saint Marceaux – a Bastien říká, že na něj žárlí a že ho kousek po kousku vyšoupne.
Opakoval to několikrát, a onehdy také. A i když je to žert, okouzluje mě to.
Musí si myslet, že Saint Marceaux je zbožňován víc než on, umělecky, rozumí se. Ptám se ho pořád: „A vy ho máte rád, že ano, že ho máte rád?“
„Ano, velmi.“
„Máte ho rád tak jako já?“
„Ach, ne, já nejsem žena, mám ho rád, ale…“
„Ale já ho přece nemám ráda jako žena!“
„Ale ano, do vašeho obdivu se toho trochu přimíchává.“
„Ale ne, přísahám vám!“
„Ale ano, je to nevědomé!“
„Ach, jak si to můžete myslet!…“
„Ano, a žárlím na něj, já nejsem žádný krásný brunet…“
„Podobá se Shakespearovi.“
„Vidíte…“
Zkrátka ten vtip spočívá v tom, že když člověk vidí velikonoční vajíčko nebo vejce na stole, řekne, že je velmi podobné. Protože jsem jednou sama nakreslila slavného sochaře jako vejce v kalíšku.
A architekt? Nuže, řekl mi, že nemusel nic dělat. Aby Jules přišel – Jules se přihnal sám. Opojení! Odchází o půlnoci. Ale je to rozumné, vždycky říká, že chodit pozdě spát je zhoubné, že proto se vyhýbá společnosti, a tak ho skoro sama posílám domů. Ostatní zůstávají do dvou. Básně, vzpomínky ze sněmovny a z uměleckého světa.
Po odchodu Šetřílka je mi volněji.
Mírný Tony je mými postřehy o umění přímo nadšen. Méně to říká, než je to vidět v jeho očích a v tom, jak mě poslouchá; ostatně byla chvíle, kdy jsem si najednou všimla, že mě všichni mlčky poslouchají – mluvila jsem polohlasem s Julianem o letošních křiklavých zásilkách na Salon. Ach, vím dobře, že si v tomhle deníku umím pět chválu sama – a jak skromně.
Bastien mě bude nenávidět!
Proč? Nevím, bojím se toho. Jsme si navzájem nepřátelští, jsou drobné nevysvětlitelné věci, které člověk cítí. Nejsme na sebe naladěni a před ním se zarazím, kdykoli bych chtěla říct věci, pro které by si mě snad trochu oblíbil.
O umění smýšlíme naprosto stejně, a já se před ním neodvažuji mluvit. Je to proto, že vím, že mě nemá rád…
Zkrátka něco tu je.

Poznámky

Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage. ↩