Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 4. května 1883

Byli jsme na Salonu, kde jsem se trochu rozzlobila na Alici – řekla mi, že je nespokojena, protože jsem Émilovi prozradila, že se zabýváme „výstřelky" jeho bratra. Je to i moje chyba – chodím vždy příliš daleko, a tahle malá hlupačka, tahle nula, tahle neznámá mi to troufla vytknout. To mě uvrhuje do nepřiměřených smutků; naštěstí se tu a tam narazí na hromadu příjemných lidí – Gaillardovi, Laporte, Hecht, jiní –, kdosi mi představí malíře, jenž je nadšen mou malbou.
A ostatní mi sypou hromady komplimentů, jež vypadají upřímně. Émile Bastien se prochází s Fourcaudem – tím druhým Wolffem –; zdá se, že viděl můj obraz, sám se k němu vrátil a dal si ukázat Irmu, a že budu mít článek. To by znamenalo být téměř uznaná…
Ostatně to není podstatné. Dnes večer jedl u nás a já jsem si nehrála ani na dítě, ani na bláznivou – nebyla jsem ani hloupá, ani ošklivá! Byl prostý, veselý, okouzlující, dělali jsme si legraci. Ani chvilka nevolnosti. Émile vypadal soustředěně a spokojeně. A já skvostně. Dříve jsem mluvila o bratrské lásce k Cassagnacovi – tady jsem nakloněna milovat jako matka… Je velmi bystrý. Ostatně já nepřipouštím žádné omezování na jeden obor: geniální člověk může a má být vším, čím chce. A je veselý – bála jsem se, že je lhostejný k žertu, který musí, aby byl jemný, balancovat mezi duchaplností a [Přeškrtnuto: promiňte výraz] dovádivostí. Zkrátka – má jako Rolandova kobyla všechny přednosti… s výjimkou toho, že je mrtvý… nebo skoro. Je to hloupé.