Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 3. května 1883

Oba bratři mají zítra přijít na večeři, pokud tedy…
Cítím, že budu hloupá, stísněná, nebudu vědět, co říci. Ach! To je otravné. A pak pozvat ještě někoho, nebo ne? Budou-li jen oni, nebudu vědět, co dělat – a maminka a teta budou tak pošetilé… Ale koho pozvat? Dusautoy bude hrát na klavír, aby byl hluk… Ach! Musím vše ponechat Boží milosti…
Byl by potřeba někdo jako Julián, kdo mi pomůže zazářit… Bude tam Alice – je velmi hezká a co kdyby mi uškodila… Ne, to se obávat nemusím. Jak zařídit, aby ve mně nalezl ženu, která ho chápe – a zároveň se na něj nehrne. Saint-Marceaux? Tolik se připravuji, že propadnu – nebo nepřijde.
Bojidar jsa vyřazen z provozu, pracuji na svém portrétu. A při přestávkách docházím říci, že… Paní Mackayová byla na vernissage s princeznou Massalskou, manželkou ruského konzula v Paříži. Seznámily se na dobročinném bazaru, kde jsem viděla oba jejich jména vytištěna. Paní Mackayová nabídla pozvánky na vernissage – malá princezna, která není ani zvlášť elegantní ani zvlášť aristokratická a která je koneckonců jen manželkou malého konzula, přijala. To vše není těžké rekonstruovat.
Nicméně bych se tak ráda promenovala s výše jmenovanou konzulkou [sic] – a to by mě společensky lépe ukotvilo, než se promenovat se slečnou Canrobertovou. Maminka nechce pochopit, že nic nepomůže, dokud nebudeme mít ochranu svých. Paní Massalská asi řekla Mackayové, že k nám nikdo z našeho velvyslanectví nechodí. A podezřívá se pak strašlivé věci – neboť nemůžeme přijít a říci, že jsme jen venkovští zemánci, dost bohatí a nic víc. Zde jsme se usadily jako vznešené panstvo, je zřejmé, že si každý klade otázku, proč neznáme ani velvyslanectví, ani vynikající Rusy…
Rozhodně umím hrát naivní dítě… Ale ten Bastienův obraz mě přiměje k stále hlubšímu přemýšlení. Je nešťastné, že nevidí škodu, jakou mu dělá toto pozadí, kde je vymalován každý list. Chybí mu vzduch – přímo chybí. A domy v pozadí se přilepují na postavy.
[Přepis. kondenzace: Rozšířená analýza Bastienovy Johanky z Arku a současného obrazu…]
Co mi to vlastně dělá? Přece jen není zábavné, aby sem přicházel kvůli svému bratrovi.
Tak tedy. Odjedeme 15. nebo 20. května – a celý měsíc přijde vniveč. Od 20. června do 20. srpna – ne, do 1. září – pracuji na dětech. 1. září začínám Ministranta. Bude to trvat šest měsíců. Bude to první velký obraz.
Émile mi řekl, že o tom mluvil s Julesem, který mu řekl, že by byl velmi šťasten, kdyby byl tohle našel. A že mi zaručuje nejskvělejší úspěch, dám-li se do toho tak, abych měla čas dokončit. Ten architekt je tak nadšen a tak mě pobízí k tomuto obrazu, že nevím, co si myslet – možná za tím něco vězí, ale co?
A hle – takto rozplánovaný čas. Co mi zabrání uskutečnit tyto plány? Neboť vždy se něco přihodí. Včera jsme si říkaly: Proboha, jak nás ta pantomima bude bavit! Vše je vymyšleno, vše je v pohybu, nic ji nemůže zdržet, vše je předvídáno. Prásk – Bojidar si vymkne koleno uprostřed salonu.
Dnes večer jsem mluvila s tetou o její cestě – namítá mi tisíc hloupých výmluv [přepis. kondenzace: rozšířený dialog s tetou o obavách z cesty – spory o rodinné právní záležitosti v Rusku]. Přece to není hloupé. Dva roky – to jest dva měsíce. [Přepis. kondenzace: Odmítá jet navzdory Mariiným emotivním naléháním, tvrdí, že rodinný skandál jí zabrání vrátit se. Marie se hystericky rozrušuje, hrozí, že vyskočí z okna. Teta nakonec souhlasí, že odjede zítra, ale tvrdí, že se nevrátí, a bere to jako smrtelnou urážku. Marie pozoruje, že si asi myslí, že špatné počasí způsobilo její výbuchy.]

Poznámky

Pozn. překl.: „Konzulka" [sic] – Mariin záměrný novotvar pro manželku konzula (fr. «consulesse» [sic]), který v originále ironicky napodobuje femininum jako „maréchale" apod. ↩