Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 1. května 1883

Tony se o můj obraz staral stejně tak jako o Alicinu kresbu, o níž se domníval, že bude odmítnuta. Také jsem byla hloupá, spoléhala jsem jen na něj. Já, která znám několik členů poroty. Bastien je všemocný, Carolus, Gervex, Carrier-Belleuse… Hle.
Jedinému z nich jsem neřekla ani slovo… O tom všem mi mluví Julián. Potkáme ho na Salonu. Ani nevěděli, zda vůbec posílám nebo co posílám – ti členové poroty, jimiž se podle Tonyho měla dát řídit.
Jsem v šatech temně zelených, klobouk k nim s pery. Celek velmi vznešený. Nechápu, jak jsem mohla milovat excentrické věci před pěti, šesti lety.
Dospěla jsem k oblékání s uměleckou prostotou a ve velmi dobrém vkusu. Vyjadřuji se jako kuchařka… Nu, co jsem vlastně chtěla říci? Ano – tyto šaty přiléhají k pasu a mají malý rovný límec ze zeleného sametu, na němž se plazí pavouk – namísto těch strašných módních zvířat jako
mouchy, ještěrky atd. atd. A ani stín únavy.
[Na příč: A Jules tyto šaty nachází půvabnými.]
Jsem rozjitřena na několik dní. Copak se člověk unaví, když se baví? Moje tvář, jakkoli citlivá, nenese žádné stopy – jsem svěží a oči dobře svítí. Je to náhoda, protože potkáme Bastienovy samotné. Gavini konečně může poznat Julese a představuje mu bývalého ministra Chevreaua. Bastien ráčí s námi hovořit, procházet se a sednout si.
Jsem to já, kdo se stále otáčí a vzdaluje… ze strachu, aby nepřišla Mackayová, nebo aby mu nebránila [Slova začerněna: vidět ho ?] toužícího odejít. A zatímco mě Gavini odvádí vidět nevím co v jiných sálech, mé matky se loučí s oběma bratry. Pak znovu najdeme Juliána, jemuž svěřuji nadšené důvěrnosti…
Pak Carrier-Belleuse a Gervex. Gervex je velmi milý. Nabízejí mi, že nechají můj obraz spustit níže. Kdyby to bylo možné, bylo by to velmi příjemné. A nakonec je to Clovis Hugues, koho potkáme u soch. Tento okamžik je téměř vždy velmi příjemný – člověk sestupuje trochu unavený, všichni muži nakonec sedají na lavičky uprostřed květin.
Je to jako vycházka v lázeňském městě. Mám chuť namalovat portrét Clovise Huguse – letošní portrét je velmi zlepšený a přitom hrozný.
U východu znovu najdeme Julese. Je milý – ale je to pózér. A pak se stále bojím, abych ho nenudila… To není zábavné. Ten malý muž musí mít suché srdce. Miluje jen své umění – má pravdu, přesto bych si přála, aby byl otevřenější, vstřícnější; možná je to proto, že ho nudíme.
Přitom je těžké být diskrétnější… Přece však… Koneckonců bylo by třeba, abych mu opravdu imponovala… A to není. Cítí se to – ten druhý ujišťuje, že jsem mu velmi sympatická a že ve mně nachází talent a že jsem… Ale já se s ním cítím stísněně.
V pátek přijde na večeři – a to mě stísňuje. Nebude ho to bavit; možná to udělá pro bratra… Je to otravné.
Nakonec jdeme k Doucetovi a Gelotovi pro klobouky! Jsem v dobyvačné náladě a plná výřečnosti – nacházím apropos klobouků věci vtipné a půvabné, stejně jako na Salonu rozvíjím nádherné věty o estetice a nechávám se poslouchat Gervexem, Juliánem a Carrier-Belleusem. Tomu poslednímu se líbím – a to mi nedělá
nejmenší potěšení.
[Slova začerněna: sotva] cítím večer trochu únavu – a ani to ne. Byla bych připravena jít dál.
Ach! Ještě – strávit noc, jet na koni, zkoušet šaty a malovat obrazy a vyprávět hezké věci. Jsou dny…
A Salon. Nu – je horší než obvykle. Vezměme nejdříve ty hlavní. Carolus povolil, Dagnan nevystavoval, Sargent je průměrný. Gervex obyčejný. Henner je rozkošný. Je to nahá žena, která čte. Umělé osvětlení – vše ponořeno v jakési páře, ale tónu tak vzácně půvabného, že se člověk cítí obalený touto podivuhodnou magickou parou. Jules ho nesmírně obdivuje. Cazinův obraz, který miluji méně než jeho citové krajiny. Je to Judita vycházející z města, jdoucí k Holofernovi. Nedívala jsem se dost dlouho, abych podlehla „kouzlu, které z něj musí vyzařovat" – ale to, co zaujme, je, že zjev Judity neospravedlňuje podrobení Holofernovo.
Bastienův obraz mě zcela neunáší. Obě postavy jsou bezchybné. Dívčinka zezadu, hlava, z níž vidíme jen tvář, a ta ruka, která si pohrává s květinou – vše je to poezie, cit, pozorování dovedené na nejvyšší stupeň.
Ta záda jsou báseň. Ruka, kterou sotva vidíme, je mistrovské dílo. Cítíme, co chtěl vyjádřit. Dívčinka trochu sklání hlavičku a neví, co si počít se svýma nohama v postoji půvabně bezradném.
Mladík je také velmi dobrý. Ale mladá dívka je sám půvab, mládí, sama poezie. Je to pravdivé, přesné, procítěné, jemné, něžné.
Pak je tu krajina zcela nepříjemná. Kromě toho, že bylo možno vybrat místo méně zelené, bylo třeba ji provést tak, aby nevystupovala dopředu. Chybí jí vzduch. Proč? Říká se, že pozadí je příliš impastované. Zkrátka – je těžkopádná.
A Breslau? Breslau je dobrá – ale cítí se, že je neklidná. Je to stále dobrá malba – ale tento obraz nic neříká a je sice pěkného, ale obyčejného tónu. Jsou to lidé pijící čaj u krbu. Měšťanský interiér, bez charakteru. Bruneta, blondýna, mladík. Vypadají velmi vážně. Chybí intimita! Myslela jsem, že to bude soustředěnější a důvěrnější. Nevyjadřuje to nic. Ona, která tolik mluví o citech, mi v tomto ohledu nadaná nepřipadá… Její portrét je dobrý – ale to je vše.
A já? Nu – Irmina hlava je příjemná a malba dost přímá. Ale je to věc bez nároku. A obraz mi připadal tmavý – a ačkoli byl malován en plein air, tak to nevypadá. Zeď nevypadá jako zeď – je to nebe, malované plátno, cokoli chcete. Hlavy jsou dobré. Ale to pozadí je katastrofální. Přesto by si to zasloužilo lepší místo – zvláště když vidíme na cimaise věci tak daleko horší. Všichni se shodují, že hlavy – zvláště ta staršího – jsou velmi dobré. Je pravděpodobné, že zbytek jsem mohla udělat lépe, protože je to relativně snadné – ale neměla jsem čas.
Když jsem znovu viděla svůj obraz tam zavěšený, naučila jsem se více než za šest měsíců v ateliéru. Salon je velkou školou… Nikdy jsem to tak dobře nechápala.