Středa 2. května 1883

Pracuji na Bojidarově portrétu a slečna Canrobertová maluje zátiší.
A především jsme velmi zaměstnáni svou pantomimou; Bojidar složil poměrně zábavný scénář a každý den nacházíme něco nového. Chvatně maluje plátna a nápisy. Jmenuje se to Pierrot malíř. A hle – ten hlupák Bojidar sestoupí do salonu a při poskocích si vymkne koleno.
Posílají pro lékaře – a je to na čtrnáct dní, je to zoufalé. Bylo to tak hezké. Scéna představuje Pierrotův ateliér – Pierrot je zamilován do Kolombiny. Paní Kasandrová (Émile) přichází za Pierrotem (Bojidar), myslíc, že jde k své modistce – Pierrot vyměnil vývěsní štíty. Prosí paní Kasandrovou, aby mu dovolila namalovat její portrét – ta souhlasí. Kolombina (já) se postaví za ni a Pierrot jí při malování posílá polibky. Paní Kasandrová je bere pro sebe a omdlévá.
Nakonec usne a Pierrot vyznává Kolombině city a žádá ji o ruku. Z čeho budeme žít, ptá se Kolombina. Pierrot jí ukáže svá plátna. Parodie již namalované dnes odpoledne – na hlavní úspěchy Salonu, jako je Bastienova Láska na vsi. Zde se zařadí aktuální narážky a frašky.
Kolombina nachází malbu odpornou a zoufalý Pierrot si sedne na paní Kasandrovou, která vyskočí – Pierrot se odvalí po zemi; pak jí vysvětlí, že to bylo proto, aby změřil. Paní Kasandrová nachází svůj portrét tak strašným, že padá a umírá. Kolombina je zoufalá a Pierrot probodne svá plátna – příčina všeho. Paní Kasandrová vstane z mrtvých. Pierrot jí přísahá, že již nikdy malovat nebude, ukáže ceduli, na níž je namalována slavná kolonáda s obrovským nápisem: Burza – a dělá gesto, jako by vyráběl peněženky. Nadšená paní Kasandrová mu dá Kolombinu za manželku.
[Na příč: Burza a žena, jež padá – to je ode mne. Ó autorská marnivost.] Tolik v hrubých rysech. Ale jsou tam komické věci, jako například když paní Kasandrová špatně pózuje a Pierrot na ni bouchne a ona se odvalí po zemi – vytáhne z kapsy proužek papíru a předloží ho publiku, velkými písmeny: „Ach! Nikdy neurážejte ženu, která padá!"
A hle – je to odloženo… A Jules bude tou dobou pryč…
Měla jsem jít do Opery – ale k čemu? To jest. Na okamžik jsem pomyslela, že tam zajdu, aby se doneslo k Julesovým uším, jak jsem hezká. A proč bych to dělala? Nevím. Copak to není hloupé! Copak není šílené, že se líbím lidem, na nichž mi vůbec nezáleží – a naopak… Ach! Jistě se mu líbit nebudu. A pak ta Mackayová ho drží – a pak nemá čas… Ale bylo by to tak milé, tak půvabné, tak krásné! Byla bych tak šťastná!
Bylo by to tak… Jenže mu to nesmím ukázat – zdá se, že Breslau se na něj vrhla, ale… Že miluje jen blondýny… A říká to sám. To je nevkusné. Musím dávat pozor – tím spíše, že by to bylo opravdu nadarmo, neboť tomuto velkému umělci to v jádru nezazlívám. Provdala bych se za něj? Ne. Nuže, tedy?
Nuže, tedy? A pak… nevíme… Přece však… Nicméně… Celkem vzato… Zkrátka proč vždy sondovat až kdovíkam. Mám šílené přání líbit se tomuto velkému muži – a to je vše. A Saint-Marceauovi také. Kterému více? Na tom nezáleží. Jeden z nich by mi stačil. Je to zájem… V životě. Moje tvář je tím proměněna – jsem daleko hezčí, kůže napjatá, svěží, sametová, oči bdělé a zářivé. Zkrátka – je to podivuhodné. Co teprve musí dělat pravá láska, vyvolají-li takové hlouposti tento účinek?

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na slavný verš z Hugovy hry Marion de Lorme (1829): „N'insultez jamais une femme qui tombe" – Nikdy neurážejte ženu, která klesla. Marie hraje se dvojím smyslem: fyzický pád paní Kasandrové vs. morální pád „padlé ženy".