❦
Pondělí 30. dubna 1883
Lundi 30 avril 1883
Vernissage. Oblékám se do černého, k tomu šedý klobouk. Teta a Alice se mnou – celé dopoledne trávíme s Canrobertovými, panem de la Tour, Bojidarem a Sautereaem, kterého v devět hodin protáhneme dovnitř. Oběd s Gaillardy a Bojidarem, který nás neopouští.
Vernissage. Je me mets en noir et chapeau gris. Ma tante et Alice avec moi, toute la matinée se passe avec les Canrobert, M. de la Tour, Bojidar et Sautereau que nous ferons entrer à neuf heures. Déjeuner avec les Gaillard et Bojidar qui ne nous quitte pas.
A při obědě projde imposantní průvod… Jules. Ten velký, jediný, pravý, jedinečný. Se svým bratrem, Stéphanie a ještě jednou ženou. To mě velmi mrzí. Hledala jsem ho celé dopoledne – a odpoledne už se k němu nedá dostat.
Et pendant le déjeuner passe un cortège imposant... Jules. Le grand, le seul, le vrai, l’unique. Avec son frère et Stéphanie et une autre. Ça m’ennuie beaucoup. Je l’ai cherché toute la matinée et voilà que plus moyen de l’avoir l’après-midi.
Nakonec se setkáme znovu – Émile přichází k nám; tvářím se, jako bych neviděla toho druhého s jeho Anastasií. Ale to jsou přece dětinské kousky. Pokud jde o Bojidara a Alici, jsou celí bez sebe, že mluví s tím velkým mužem. Málokdo umí lidi tak rozpálit jako já – já je zapaluji. Chápete – to mi slouží jako paraván, nejsem sama. Sto setkání s přáteli. Émile říká, že jeho bratr je velmi spokojen s mým obrazem. Že jen pozadí je špatné – zeď dostatečně nenaznačena – ale myšlenka, cit, tón, kresba, vše je dílem umělce, a že je velmi spokojen.
Enfin nous nous rencontrons encore et Emile vient à nous, je fais semblant de ne pas voir l’autre avec son Anastasie. Enfin c’est de l’enfantillage. Quant à Bojidar et Alice ils sont bouleversés de parler à ce grand homme. Peu de personnes savent monter les têtes comme moi, je les enflamme. Vous comprenez cela me sert de paravent, je ne suis pas seule. Cent rencontres d’amis. Emile dit que son frère est très content de mon tableau. Qu’il n’y a que le fond qui est mauvais, le mur pas assez indiqué, mais que l’idée, le sentiment, le ton, le dessin, tout est d’un artiste et qu’il est très content.
Nechci to poslouchat – musel mi to zopakovat sám pravý, jediný, jedinečný. Neboť sotva ho ty hanebné ženy pustí, Émile se vrhne dopředu a přivede ho k nám – jsme celé bez sebe.
Je ne veux pas l’écouter, il a fallu que le vrai, le seul, l’unique me le répétât. Car sitôt que ces ignobles femmes le lâchent Emile se précipite et nous l’amène, nous sommes bouleversés.
Procházíme se spolu a pokaždé, když se jeho nebo naši přátelé vetřou mezi nás, jsem plna šílené úzkosti, aby mi neunikl. Konečně jdeme sednout k bufetu a dát si trochu šampaňského. Já mezi oběma bratry, Breslau u vedlejšího stolu – Julesovi se nelíbí, co vystavuje. Zbožňuji, když mi říká, že je to dobré – je upřímný, nezávislý, spravedlivý. Žádné předsudky, žádná škola, žádná umíněnost.
Nous nous promenons ensemble et chaque fois que des amis à lui ou à nous viennent se jeter en travers je suis dans des inquiétudes incensées qu’il ne m’échappe. Enfin nous allons nous asseoir au buffet et prendre un peu de champagne. Moi entre les deux frères, Breslau à une table à côté, Jules n’aime pas son exposition. J’adore quand il me dit que c’est bien, il est sincère, indépendant, juste. Pas de parti pris, pas d’école, pas d’entêtement.
Mám to štěstí, že s ním mohu rozmlouvat. Ach, jak se bavím – procházím se s ním a jakmile ten druhý, ten falešný, architekt, odejde pohovořit s někým, posílám pro něj Alexise nebo Bojidara. Přece ale – jak to? Šlo o Breslau. A poctivý architekt soudí, že to není hezké: „Máte nad ní tolik výhod.“ Hm, já to nevidím. Wolff jí věnoval několik řádků – mně nic. A navíc to vůbec není nic velkého odebrat jí falešného Bastiena. Ten pravý s ní nemluvil. Tedy – měla jsem to štěstí, že s ním mohu rozmlouvat.
J’ai le bonheur de causer avec lui. Oh ! je m’amuse, me promenant avec lui et dès que l’autre, le faux, l’architecte allait causer avec quelqu’un, je l’envoyais chercher par Alexis, ou par Bojidar. Pourtant quoique ? Ça a été Breslau. Et l’honnête architecte trouve que ce n’est pas gentil; « Vous avez tellement d’avantages sur elle ». Tiens je ne trouve pas. Wolff lui a consacré quelques lignes, à moi rien. Et puis c’est vraiment pas énorme de lui enlever le faux Bastien. Le vrai ne lui a pas parlé. Donc j’ai eu le bonheur de causer avec lui.
Vysvětlil mi svou Ofélii. Čert! Není to umělec obyčejného talentu. Chápe to způsobem naprosto geniálním. Co mi o tom řekl, bylo skromné v nejhlubších záhybech duše. Je skutečně krásné takhle chápat umění, cítit, jak cítí on. Nevidí ji jen jako šílenou – je to nešťastnice lásky1, je to nesmírné vystřízlivění ze snu, hořkost, zoufalství, konec všeho – nešťastnice lásky s nádechem šílenství. Je to nejdojemnější, nejsmutnější, nejzoufalejší postava…
Il m’a expliqué son Ophélie. Diable ! Ce n’est pas un artiste de talent ordinaire. Il comprend cela d’une façon absolument géniale. Ce qu’il m’en a dit est modeste dans les profondeurs les plus intimes de l’âme. C’est vraiment beau de comprendre ainsi l’art, de sentir comme il sent. Il ne la voit pas en folle seulement, c’est une misérable d’amour, c’est l’immense désenchantement, l’amertume, le désespoir, la fin de tout, la misérable d’amour avec un trait de folie. C’est la figure la plus touchante, la plus triste, la plus désespérée...
Jsem z toho pryč. Génius je krásná věc.
J’en suis folle. C’est beau le génie.
Ten malý ošklivý muž se jeví krásnějším a přitažlivějším než anděl. Člověk by mu chtěl celý život naslouchat a provázet ho při jeho vznešené práci. Mluví tak prostě. Na cosi, co mu říkali, odpověděl: „V přírodě nalézám tolik poezie“ – s přízvukem tak ryzí, nelíčené upřímnosti, že mě celou zahalilo nevýslovné kouzlo.
Ce petit homme laid apparaît plus beau et plus attrayant qu’un ange. On a envie de passer sa vie à l’entendre et à le suivre dans ses sublimes travaux. Enfin il parle si simplement. Il a répondu à je ne sais quoi qu’on lui disait: « Je trouve tant de poésie dans la nature », avec un accent de sincérité si franche que j’en reste tout enveloppée d’un charme inexprimable.
Přeháním – cítím, že přeháním.
J’exagère, je sens que j’exagère.
Ale přece je na tom něco.
Enfin, il y a de ça.
Odcházíme tedy spolu a před odchodem nastane krásný okamžik, kdy se nás sejde celá společnost: Carolus, Tony, Jules, Émile Carrier-Belleuse, Edelfelt a ten velký, jediný, pravý, ten druhý – zkrátka Saint-Marceaux. Před Julesem okázale zbožňuji tohoto sochaře bez vlasů. Je to čtvrt hodiny triumfu.
Donc nous sortons ensemble et il y a avant de sortir un beau moment lorsque nous nous trouvons Carolus, Tony, Jules, Emile Carrier-Belleuse, Edelfelt et le grand, le seul, le vrai, l’autre, Saint Marceaux enfin. Je pose devant Jules pour adorer ce scultpeur sans cheveux. C’est un quart d’heure de triomphe.
A Salon? Nu – o tom vám budu vyprávět zítra.
Et le Salon ? Eh bien je vous parlerai demain.
Je šest hodin ráno – když jsme se nachodily od devíti do šesti večer, šly jsme k Gaviniovým, pak večeřet k nám. Alexis, Bojidar, Dusautoy, Saint-Amand. A pak maškarní bál u Faleyeffových, kde se bavíme – ne tancem s hejnem neznámých – ale hovory v malém salonu. Bojidar, Dina, Alexis, Dusautoy, Émile, Rochefort (ten mladý).
Il est six heures du matin, après avoir marché de neuf à six heures du soir nous avons été chez les Gavini, puis dîner chez nous. Alexis, Bojidar, Dusautoy , Saint Amand. Et puis bal costumé chez les Faleyeff ou nous nous amusons, pas à danser avec un tas d’inconnus mais à causer dans le petit salon. Bojidar, Dina, Alexis, Dusautoy, Emile, Rochefort (le jeune).
napříč stránkou Před bálem zajdeme ukázat se k obdivu Gaviniovým – jsme maskované. Dina jako malá japonka2, Émile Bastien jako velmi krásný bandita, Bojidar jako lékárníkův hoch a já jako Récamierová3… Skvělá a hezká. Nuže musím být milá k Émilovi – byl tak milý na vernissage. Díky němu jsem měla toho druhého hodinu a půl. Stále ho chci nutit, aby mi řekl, zda „s příznivým okem pohlíží na přehmaty svého bratra“. Bojí se odpovědět – a nakonec to vede k celému rozhovoru, v němž mluvím o svých čistých, upřímných, prostých citech. Neboť jinak bych si to nikdy nedovolila – bylo by to příliš choulostivé.
en travers Avant le bal nous entrons nous faire admirer des Gavini, nous sommes masqués, Dina en petite mousmé, Emile Bastien en brigand très beau, Bojidar en garçon apothicaire et moi en Récamier... Epatante et jolie. Enfin il faut bien que je sois gentille avec Emile, il a été si gentil au vernissage. Grâce à lui j’ai eu l’autre pendant une heure et demie. Je veux tout le temps qu’il me dise s’il « voit d’un œil favorable les débordements de son frère ». Il a peur de répondre et enfin cela amène toute une conversation ou je parle de mes sentiments purs, sympathiques, simples. Car enfin si ce n’était pas comme ça jamais je n’oserais, ce serait trop délicat.
Vysvětluje mi, že „to, o čem chci mluvit“, není nic, co by mělo… a že nemůže nic říci a že každý muž… a že koneckonců co chci vědět, „zda se mi situace, v níž se nyní jeho bratr nachází, zdá…“ A že mladé dámy by neměly, a koneckonců mně samé, vadí mi to? A já odpovídám.
Il m’explique que « ce dont je veux parler » n’est rien qui doive... et qu’il ne peut rien dire et que tout homme... et que enfin qu’est-ce que je veux savoir « si la situation dans laquelle se trouve actuellement son frère me paraît... » Et que les jeunes filles ne doivent pas, et que enfin moi-même ça m’ennuie t-il ? Et je réponds.
„Ale ano, velmi mě to mrzí – jenže protože je to cit, k němuž se lze přiznat, nezištný, prostý, říkám to prostě a upřímně.“
— Mais oui, ça m’ennuie beaucoup comme c’est une sentiment avouable, désintéressé, simple, je le dis tout simplement.
„Nu, vy přece velmi dobře víte, co si o tom myslím já… Tak proč se ptát?“
— Eh bien vous devez savoir parfaitement ce que j’en pense moi... Alors pourqoi le demander ?
„Ach! Nepohlížíte na to příznivě!… To jsem věděla!“
— Ah ! vous ne voyez pas d’un œil favorable !... Je le savais bien !
„Ale já nic neříkám.“
— Mais je ne dis rien
„Jako ospravedlnění svých citů předkládám Bojidarovy city.“
— Je mets en avant les sentiments de Bojidar pour justifier les miens.
Ostatně jsme se vrátili do salonu zcela posedlí. A při večeři to nebylo nic jiného než:
Du reste nous sommes rentrés au salon affolés. Et à dîner ce n’était que:
„Je mladý!“
— Il est jeune !
„Je krásný!“
— Il es beau !
„Má talent!“
— Il a du talent !
„Génius!“
— Du génie !
„Není nikdo jako on!“
— Il n’y a que lui !
„Ach! Ano!“
— Oh ! oui !
„Je mladý.“
— Il est jeune.
„Je krásný atd. atd. atd.“
— Il est beau etc. etc. etc.
A ta dopolední recepce ze včerejška, na niž zapomínám. Bylo to rozkošné. Tentokrát vybraná společnost – celkem sedmdesát osob. Maršálová Canrobertová a její dcera, vikomtesa de Janzé. Paní a slečna de Ramand, Gaviniovi; Rusové a jiní – kompletní seznam si pořídím.
Et la matinée d’hier que j’oublie. C’était ravissant. Du beau monde cette fois, soixante-dix personnes en tout. La maréchale Canrobert et sa fille, la vicomtesse de Janzé. Mme et Mlle de Ramand, Gavini; des Russes et d’autres, j’aurai la liste complète.
Mužů. A Judic zpívala. Je to nejlepší herečka Paříže.
Des hommes. Et Judic a chanté. C’est la plus fine comédienne de Paris.
Rozplakala nás všechny uprostřed toho salonu. Je poetická jako Bastien – a nechápu, proč jí nutí vulgární kabaretní žánr.
Elle nous a fait pleurer tous, au milieu de ce salon. Elle est poétique comme Bastien et je ne comprends pas q’on lui impose le genre canaille.
Můj krátký vzkaz přilákal Émila, který přijít neměl. Napsala jsem: „Všichni soudí, že jsem nebyla milá. Ale neměl byste brát jako urážku pro sebe rozmrzelost malé dívky, vyvolanou třetí osobou.“
Mon petit mot a amené Emile qui ne devait pas venir. J’avais écrit: « Tout le monde trouve que je n’ai pas été gentille. Mais vous ne devez pas prendre comme désobligeant pour vous un dépit de petite fille provoqué par un tiers. »
Příliš mě rozmazlili – celkem tři roztomilé šílenkyně byly včera večer zklamány. Pokud jde o mě – díky Bohu je to skončeno, neboť vím, že za pět nebo šest let se stane členem Institutu4 a já budu v plném květu. Laskavě předejte tomuto budoucímu akademikovi tuto pozvánku, z níž nic nevyplyne – škoda, pro nás. Ostatně má naprosto pravdu, že se nevydává vyčerpávat po salonech – a od tohoto okamžiku ho považuji za dostatečně pozvaného, aby přišel sám, bez proseb.
On m’a trop gâtée, en somme trois charmantes folles ont été désappointées hier soir. Pour ce qui est de moi c’est grâce à Dieu fini, car je sais que dans cinq ou six ans il sera devenu et membre de l’institut et moi dans ma fleur. Veuillez transmettre à ce futur académicien cette invitation dont il ne fera rien, tant pis, pour nous. Il a joliment raison du reste de ne pas aller se dépenser dans les salons, et à partir de ce moment je le consi-dère comme assez invité pour qu’il s’amène tout seul sans supplication.
Co je na tom děsivé – mám podezření na toho hanebného architekta, že svému velkému bratrovi nesděluje všechny tyto city. To by bylo odporné! V neděli mi řekl, že jeho Jules o těchto citech nic neví. Jak to, bídníku? Neví nic!
Ce qu’il y a d’effrayant c’est que je le soupçonne cet ignoble architecte de ne pas faire part de toutes ces émotions à son grand frère; c’est ça qui serait abominable ! Il m’a dit dimanche que son Jules ne sait pas toutes ces émotions. Comment misérable ! Il ne sait rien !
Ach! Opravdu to nestojí za to… Život je absurdní. Ještě dnes večer jsem to říkala. A myslím to vážně.
Ah ! vraiment c’est pas la peine... La vie est absurde. Je le disais encore ce soir. Et je le pense.
Kdyby mě pravý miloval jako falešný – byla bych šíleně šťastná.
Si le vrai m’aimait comme le faux, je serais follement heureuse.
Poznámky
Misérable d’amour: zhruba „ubožačka zničená láskou“ – vlastní výraz Julese Bastiena-Lepage pro jeho Ofélii, jak jej zaznamenala Marie. ↩
Mousmé: japonsky mladá dívka; zde japonský kostým. Slovo zpopularizoval Pierre Loti v románu Madame Chrysanthème (1887). ↩
En Récamier: oblečená jako Julie Récamierová (1777–1849), proslulá krasavice a salonní dáma, jejíž Davidův portrét ji zachycuje v bílých empírových šatech, ležící na pohovce – ikonický elegantní kostým. ↩
Membre de l’Institut: člen některé z akademií Institut de France. ↩