Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 22. dubna 1883

Byly přijaty dva pastely s č. 1. Můj a Breslauina.
Breslauina malba není na cimaise. Ale její portrét dcery správce Figara na cimaise je.
Můj obraz také není na cimaise, ale Tony ujišťuje, že je velmi dobře vidět a obraz pod ním není velký. Hlava Irmy je na cimaise a v rohu – tedy na čestném místě. Zkrátka říká, že mám dobré umístění.
Jenže protože obraz není na cimaise, Machiavelli mi šeptá prostředek. Právě jsem napsala výtečnému, naivnímu architektovi dopis, v němž mu říkám, že se proti mně osnuje spiknutí, jehož výsledkem by bylo několik nepříjemných řádků od Wolffa o mém umístění.
Wolff mě nezná a nebude mít důvod neuvěřit těmto informacím, tím spíše, že mu je poskytne pán, který… Ale to se nedá vysvětlit tak krátce. Zkrátka – vy, který Wolffa znáte, kdybyste mohli odvrátit tuto dobře připravenou ránu atd. Není snad ohavné muset bojovat proti tolika nepřejícnosti, ještě dřív než má člověk talent. To budí chuť rozbouřit celý svět a já bych tak ráda měla talent i články! Není to křesťanské, ale co nadělat!
Uvidíme, jestli to k něčemu bude. Je to psáno špatným perem, jsou tam kaňky – zkrátka vypadám, jako bych byla zmítána živým rozrušením.
Jako skoro každý večer přijdou hosté na večeři – Engelhardtovi, Dusautoy, nebo princezna, anebo to celé dohromady. Poslouchám je a říkám si: hle, lidé kteří nic nedělají a tráví život vykládáním hloupostí nebo klepů. Jsou šťastnější než já… Jejich starosti jsou jiné a trpí stejně. A neradují se ze všeho tak jako já. Mnoho věcí jim uniká – maličkosti, jemnosti, odlesky, které jsou pro mě polem pozorování a zdrojem rozkoší neznámých davu. Ale také jsem [Slova začerněna: možná] více náchylná než mnozí k těmto rozjímáním – nad velkolepostí přírody i nad tisíci detaily Paříže. Chodec, výraz dětských nebo ženských očí, oznámení, co já vím – když jdu do Louvru, projít nádvořím, vystoupat po schodišti rýhou vyšlapanou milióny nohou, jež je šlapaly; otevřít ty dveře, a lidé, které tam potkáte – přičítáme jim příběhy, sledujeme je do jejich nitra, představujeme si jejich život; v jediném okamžiku – pak jiné myšlenky, jiné dojmy… Vše se řetězí a vše je různé. Je v tom látka k… Vím já. A jestliže od toho velkého neštěstí jsem méně než kdokoli, jsou tu snad náhrady…
Ach! Ne. Všichni to vědí a první věc, kterou musí říci, když mě jmenují: je trochu hluchá, víte? – Nevím, jak to mohu psát.
Lze si zvyknout na takovou bídu! Ať se to stane starému muži, staré ženě, nešťastníkovi. Ale bytosti mladé, živé, vibrující, šílené životem!!!