Pondělí 23. dubna 1883

Jsem zuřivá. Maminka se dohodla s princeznou Jeannou a jejím manželem, že po obědě u nás půjdou k jakémusi sochaři. Takže jsem nucena čtyři hodiny v kuse konverzovat a nechat svůj obraz napospas.
Ostatně ať se stane cokoli, jsem ponořena do černé melancholie, z níž se vynořuji jen na okamžiky – a tehdy s prudkou, násilnou veselostí.
K mému velkému neštěstí se připojují věčné malicherné neshody s maminkou ohledně té nezbytné věci – podpory velvyslanectví. Ona to nechce pochopit a stále věří, že se to samo nějak vyřeší.
Ale vše by bylo nic, kdybych byla jako dřív. Půjdu zase k lékaři.