Středa 11. dubna 1883

Canrobertovi nás vedou navštívit ateliér Francesquiho, pak jdeme spolu do Musée des Arts Décoratifs, pak na čaj k Canrobertovým. Francesqui má talent a je dobrý a milý, ale… V Arts Décoratifs jsem viděla zmenšeninu Harlekýna od Saint-Marceaua. Ještě nikdy mě umění tolik nedojalo. Vše mizí, vše se stírá. Malba? Co je malba! Bída, nesmysl, podvod, úpadek. Je nemožné, aby Saint-Marceaux nebyl jednou zařazen mezi největší. Tvoří málo, protože… řemeslníci pro něj nepracují. Příliš miluje své umění. Kde je kritik, který by o Harlekýnovi psal jako filosof a literát? Théophile Gautier je mrtev. A Wolff je příliš kramářský a ateliérový. Harlekýn má nejen provedení, jemuž se nic nevyrovná, ale je to dílo vysoké filosofie – nejucelenější, nejjemnější, nejduchaplnější, nejvelkolepější obraz nadřazeného ducha, jenž před sebou vidí míjet neřesti, směšnosti, hanebnosti tohoto světa. Tato socha by mohla být mistrovské dílo už svým provedením, ale myšlenka, kterou vyjadřuje – spíše myšlenky –, je absolutně geniální úrovně. Je to nejvyšší výraz duchaplného a satirického génia. Je to jemné a je to velkolepé. Jaká mladistvost a síla tvarů… A s takovou lehkostí, že se vám tají dech. Jsem tedy jediná, kdo chápe vše, co tento velký umělec vložil do svého díla?! Je možné, aby lidé vnímali pouze proporce, pózu, řemeslo, obratnost?
Julián mi říkal: „Kolik talentu vyplýtváno na tuto věc, a proč?“
Podívejte, zdá se mi, že stačí… Ne, všichni osvícení lidé to musí pochopit. Podívejte se na Falguièra – je to velmi krásné, je to tělo, jsou to krásné tvary. Je to velmi velký talent.
Pak jděte k Saint-Marceauovi a vraťte se znovu k Falguièrovi. A zakusíte pocit prázdnoty, ochablosti – jako když se díváte na dekorativní panely Clairina po obraze Bastienově-Lepageově. Po Harlekýnovi vše vypadá zplihle.
Vznešená alegorie se chvěje, vibruje. Svaly se zachvívají pod kousky přiléhavého kostýmu. Směje se křivě, ušklíbá se, ruce zkřížené a palice v ruce – vysmívá se lidstvu.

Poznámky

Harlekýn (L’Arlequin): proslulá bronzová socha (1879) od Reného de Saint-Marceaux (1845–1915), zobrazující harlekýna z commedie dell’arte v póze posměšné nadřazenosti. ↩