❦
Sobota 7. dubna 1883
Samedi 7 avril 1883
Ze všech lidí, kteří dnes přišli, budu mluvit jen o jedné – o paní Presseqové. Je jí možná padesát, vlasy dosud skoro černé a krásné modré oči. Trochu tučná a malá tučná měkká ruka, tak nějak kulatá – ruka ženy, jaká musí být… Řeknete mi: a proč víš, jaké ruce mají ženy toho druhu… Odpovím, že z doslechu a z intuice, ale jsem přesvědčena, že můj postřeh je správný. Vyprávěli mi o té dámě jako o jakési Pompadour, jež trpí Popaulovy1 vášně a zašívá mu ponožky.
De toutes les personnes venues aujourd’hui je ne parlerai que d’une, Mme Presseq. Elle a bien cinquante ans peut-être, des cheveux presque encore noirs et de beaux yeux bleus. Un peu grasse et une main petite grasse et molle, comme ronde, une main de femme comme elle doit en être une... Alors me direz-vous: pourquoi sais-tu quelles mains ont des femmes de cette espèce... Et je vous répondrai que c’est par ouï et par intuition mais je suis certaine que l’observation est juste. On m’en a parlé de cette dame comme d’une Pompadour tolérant les passions de Popaul et raccommodant ses chaussettes.
Balzac o něčem podobném musel psát.
Balzac a dû parler de quelque chose de semblable.
Zkrátka. Mluví klidně, pomalu a zdálo se mi, že jsem v jejím hlase znovu nalezla… známé zabarvení.
Enfin. Elle parle posément, lentement et il m’a semblé retrouver dans sa voix des inflexions... connues.
Kolem samovaru bylo více než dvanáct lidí a hovor byl zpočátku obecný, ale pak jsme si vyměnily několik slov dosti podivných, jak sami posoudíte. Začalo to Salonem, prací, světem, módní krásou, paní Gautereauovou, z níž si dělají legraci, protože se obléká jako Récamierová, ale přehnaně… A pak vše obvyklé o nesporných krasavicích: „Je chladná, je hloupá, chybí jí posvátný oheň“ atd. atd.
Il y avait plus de douze personnes autour du samovar et la conversation était générale d’abord puis nous avons pu échanger quelques mots assez étranges comme vous allez en juger. Cela a commencé à propos du Salon, du travail, du monde, de la beauté à la mode, Mme Gautereau dont on s’est beaucoup moquée parce qu’elle s’habille en Récamier en charge... Alors là-dessus tout ce qui se dit d’habitude sur les beautés incontestables: elle est froide, elle est sotte, elle manque de feu sacré etc. etc.
Mám dost důvtipu ji hájit, mírně si ze sebe samé tropit legraci, když se začne dávat přednost mému posvátnému ohni před liniemi paní Gautereauové. Ostatně se snažím být duchaplná, okouzlující, rozkošná, s veškerou koketností, jako by ta dáma měla vše opakovat… Ale oni se asi už nevídají.
Moi j’ai l’esprit de la défendre de me railler doucement moi-même lorsqu’on se met à préférer mon feu sacré aux lignes de Mme Gautereau. Du reste j’essaye d’être spirituelle, charmante, adorable, avec autant de coquetteries que si cette dame devait les redire à ... Mais ils ne doivent plus se voir probablement.
Strašně dlouho jsem nepocítila tuto potřebu, a tedy ani tuto moc někoho okouzlit. A v průběhu obecného hovoru zvolala: „ostatně, když má člověk takové srdce a takový důvtip jako vy…“
Voilà terriblement longtemps que je n’ai éprouvé ce besoin et par conséquent ce pouvoir de charmer quelqu’un. Et comme dans le concert général elle s’écriait: « du reste quand on a du cœur et de l’esprit comme vous »...
„Srdce, důvtip, talent,“ říkám jí jeden nečitelný řádek „odkud to víte, madam? Že je mám, o tom nepochybuji, jsem o tom dokonce přesvědčena – ale viděla jste mě jen dvakrát…“
Du cœur, de l’esprit, du talent lui dis-je une ligne illissible qu’en savez-vous Madame ? Que j’en aie ce n’est pas moi qui en doute, j’en suis même convaincue mais vous ne m’avez vu que deux fois...
To vše s úsměvem.
Tout cela en riant.
„To je pravda, viděla jsem vás jen dvakrát, ale znám vás již velmi dlouho.“
— C’est vrai, je ne vous ai vue que deux fois mais je vous connais depuis bien longtemps.
„Opravdu, madam?“
— Vraiment Madame ?
„Dlouho, ano,“ řekla znovu a pohlédla na mě, „a vím, že jste… vším, čím jste…“
— Depuis longtemps oui, dit-elle encore en me regardant, et je sais que vous êtes... tout ce que vous êtes...
„Znáte mě tak dobře a tak velmi dlouho… tři týdny?“
— Vous me connaissez si bien que ça et depuis très longtemps... trois semaines ?
„Velmi dlouho – pět let… Ano, znám vás pět let a důvěrně, až do hloubi duše. A celé roky jsem vás velmi toužila vidět…“
— Depuis très longtemps cinq ans... Oui, je vous connais depuis cinq ans et intimement, jusqu’au fond du cœur. Et j’avais très envie de vous voir depuis des années...
„Ale to je… velmi podivné,“ říkám trochu rozrušena… trochu rozrušena,
— Mais c’est... très curieux, dis-je un peu troublée... un peu troublée,
„Velmi podivné…“
— Très curieux...
Po celou tu rozmluvu na mě hleděla dobrotivým shovívavým pohledem jako odpověď na mé vychytrale naivní pózy… Dávala jsem si dobrý pozor, abych se jí příliš nedívala do očí – okamžitě bychom se staly spoluvinicemi.
Elle me regardait durant toute cette conversation avec un bon regard indulgent pour répondre à mes airs roués et naïfs... Je me gardais bien de trop la regarder dans les yeux, nous serions devenues complices à l’instant.
„Ale to je plné tajemství,“ pokračovala jsem.
— Mais c’est plein de mystère, repris-je.
„Plné tajemství, jak říkáte.“
— Plein de mystère comme vous dites.
„Ale pak mě to bude velmi bavit?…“
— Mais alors cela va m’amuser beaucoup ?...
„To vás bude velmi bavit…“
— Cela vous amusera beaucoup...
„Pět let?“
— Cinq ans ?
„Pět let vím, že jste dobrá, duchaplná a okouzlující…“
— Cinq ans, que je sais que vous êtes bonne, spirituelle et charmante...
„Ach! Před pěti lety jsem nebyla zdaleka tak dobrá – od té doby jsem se hodně zlepšila.“
— Oh ! il y a cinq ans je n’étais pas si bien que ça, j’ai beaucoup gagné.
„To je přirozené, ale i tak jsem vás tehdy již chtěla poznat – to jest vidět – neboť jsem vás znala,“ dodala s lehce šibalským výrazem.
— C’est tout naturel, mais enfin alors j’avais déjà envie de vous connaître, c’est-à-dire de vous voir car je vous connaissais, ajouta-t-elle avec un petit air malicieux.
„To je velmi tajemné, madam.“
— C’est très mystérieux Madame.
„Ach! Velmi tajemné…“
— Oh ! très mystérieux...
Rozhodně mi její mluva připomíná toho druhého – jakýsi přátelský a shovívavý posměch, jako tehdy, když jsem si hrávala na dítě.
Décidément son parler rappelle l’autre, une sorte de sympathique et indugente raillerie, comme quand je faisais l’enfant jadis.
„Madam, vy mě budete zajímat až k šílenství.“
— Madame, vous allez m’intéresser à la folie.
„Budete mě mít velmi ráda.“
— Vous m’aimerez beaucoup.
„Mám k vám již velkou náklonnost, ale nechtěla bych vám ji projevit. Mohlo by se zdát, že je to proto, abyste mi napsala články o obrazu.“
— J’ai déjà beaucoup de sympathie pour vous mais je ne voudrais pas vous en témoigner. On croirait que c’est pour que vous me fassiez des articles sur le tableau.
„Napsala bych vám je, i kdybych vás neviděla… Ale budete mě mít ráda, protože… kvůli – ach! Málem jsem řekla…“
— Je vous en aurais fait sans vous avoir vue... Mais vous m’aimerez parce que... pour ah ! j’allais dire...
„Ale řekněte.“
— Mais dites.
„Ne.“
— Non.
„Nuže, jednou mi to řeknete.“
— Voyons, vous me le direz un jour.
„To ano.“
— Ça, oui.
„Ale na to se rozhodně spoléhám, víte.“
— Mais j’y compte absolument savez-vous.
Tam skončil náš rozhovor stranou.
Là s’est terminé notre aparté.
Nyní vám řeknu, že jsem trochu rozrušena. Muzicíruji, protože nemám s kým o tom mluvit. Dává mi to zpěv do duše… snad ne výhradně kvůli dotyčnému pánu, ale protože je to, jak říkáme, velmi tajemné. Má to nádech románu, který mě přitahuje. Odkazuje to k době, kdy mě takové věci rozrušovaly a kdy jsem nepohlížela na každého muže jako na chodce – sotva je od sebe rozeznávám a jedině duch nebo talent mě mohou přitáhnout spíše k jednomu než k druhému. A malý Géry? Nu, malý Géry, zdá se mi milý po dvě hodiny a pak neexistuje. Trochu se zajímáme o toho či onoho, protože věříme, že se jim líbíme, a láska přitahuje alespoň náklonnost, když nepřitahuje hlubokou nenávist. Máme o sobě tak dobré mínění, že lidé, kteří jsou z nás nadšení, se rázem stávají osvícenými, vkusnými, inteligentními.
Maintenant je vous dirai que je suis un peu troublée. Je fais de la musique faute de pouvoir en parler à quelqu’un. Ça me met des chants dans l’âme... peut-être pas uniquement à cause du monsieur en question mais parce que c’est comme nous l’avons répété très mystérieux. Ça a un air de roman qui m’attire. Ça se rapporte à une époque ou ces choses-là me bouleversaient et ou je n’en étais pas à regarder tous les hommes comme des passants, c’est à peine si je les distingue les uns des autres et il n’y a que l’esprit ou le talent qui peuvent m’attirer plutôt vers l’un que vers l’autre. Et le petit Géry ? Eh bien le petit Géry, il me semble gentil pendant deux heures et puis ça n’existe pas. On s’intéresse un peu à tel ou tel parce qu’on croit leur plaire et que l’amour attire au moins la sympathie quand il n’attire pas une haine profonde. On a si bonne opinion de soi que les gens qui vous gobent deviennent de suite éclairés, de bon goût, intelligents.
Jsem také trochu rozrušena, protože to odpovídá tolika snům za pět let.
Je suis aussi un peu troublée parce que cela répond à tant de rêves depuis cinq ans.
Víte, snila jsem o něm různé věci, ale po několika měsících jsem již nechápala, jak jsem na to mohla tolik myslet… Zatímco zde… To stále drží.
Vous savez, j’ai rêvé à lui des choses mais au bout de quelques mois je ne comprenais plus comment j’y avait tant pensé... Tandis qu’ici... Ça tient encore.
Člověk si představuje, čeká, touží – a když to přijde, je celý omráčen, jako by tomu nikdy nevěřil. Člověk si zvykne spokojit se se snem a celou dobu, co volá a čeká na událost, nevěří, že nastala, když nastane. Co že nastalo? O čem to mluvím? Jaká událost? Co ta žena řekla. Ale on s tím nemá nic společného. A co kdyby?
On s’imagine, on attend, on désire et quand cela arrive on est tout étourdi comme si on n’y avait jamais cru. On s’habitue à se contenter du rêve et tout en appelant et tout en attendant l’évènement on ne croit pas que c’est arrivé quand ça arrive. Ça quoi ? De quoi est-ce que je parle ? Quel évènement ? Ce qu’a dit cette femme. Mais il n’y est pour rien. Et si ?
Nu dobrá. Je to jako medaile na Salonu – spěchám dodat, že medaili dávám přednost před vším, čekám na ni pět let – i tu velkou a kříž, to jsou šílenosti… Ale i kvůli pouhému čestnému uznání jsem si představovala, že se rozpláču Juliánovi do vesty, obejmu Tonyho, omdlím přímo v Palais de l’industrie… A tak živě jsem to celé prožívala, že často večer v posteli jsem plakala doopravdy a nemohla usnout.
Bon. C’est comme une médaille au Salon, je me hâte d’ajouter que je préfère la médaille à tout, je l’attends depuis cinq ans et la grande et la croix, des folies... Mais pour une simple mention je me figurais que j’allais pleurer dans le gilet de Julian, embrasser Tony, m’évanouir en plein palais de l’industrie... Et si vivement que je vivais tout cela et souvent le soir dans mon lit je pleurais de vraies larmes et ne pouvais plus m’endormir.
Kdyby mi řekli: „To jsou šílenosti.“ Nevěřila bych tomu.
On m’aurait dit: ce sont des folies. Que je ne l’aurais pas cru.
A teď, když mi říkají: „Je to pravděpodobné, je to jisté,“ jsem překvapena, jako bych tomu nikdy nevěřila. A zároveň mám pocit, že bych neomdlela vůbec. Život je logický a připravuje nás na události – a toho lituji. Chtěla bych blesk z čistého nebe. Medaili, která spadne z nebe bez varování a ponoří mě do oceánu blaženosti. Ano, to by mě teď nechalo klidnou, a byla bych tím omráčena jako… Ty jsi tedy nevěřila, když jsi na to spoléhala?
Et maintenant qu’on me dit: c’est probable, c’est certain, j’en suis surprise comme si je n’y avais jamais cru. Et en même temps il me semble que je ne m’évanouirais pas du tout. La vie est logique et nous prépare aux évènements, c’est ce que je regrette. Je voudrais un coup de foudre. La médaille tombant du ciel sans crier gare et me plongeant dans un océan de félicités. Oui, cela me laisserait calme à présent, et j’en serais étourdie comme... Tu n’y croyais donc pas, quand tu y comptais ?
Poznámky
„Popaul“: Mariina přezdívka pro Paula de Cassagnaca (1842–1904), bonapartistického novináře. ↩