Pátek 30. března 1883

Od dnešního dne chci označovat dny bílou, šedou a černou tečkou — a na konci roku udělám součet.
Dnes jsem pracovala až do šesti hodin — v šest, protože je ještě světlo, jsem otevřela balkónové dveře, abych slyšela kostelní zvony a hrajíc na harfu dýchala jarní vzduch.
To není den šedý ani bílý — je třeba ještě jednoho výrazu. Podívejme. Černá, šedá, bílá — bílá bude jako dnes — a ta krásná bude růžová. Dobře. Ano — dnes je to bílé. Jsem klidná, dobře jsem pracovala — pak jsem se umyla, oblékla se do bílého, chvíli jsem muzicírovala — a nyní píši, klidná, spokojená, těšíc se z tohoto interiéru, jenž jsem si sama zařídila a kde mám vše po ruce. Bylo by tak krásné žít tímto životem... A zatímco čekám na velikost — a i kdyby přišla — obětuji jí dva měsíce ročně a ostatních deset měsíců zůstanu zavřená a budu pracovat... To je ostatně jediný způsob, jak si opatřit ty dva měsíce, o nichž je řeč.
Co mě trýzní — to je, že se budu muset provdat.
Pak by tu nebyla žádná z těch nízkých ješitných obav, jimž nemohu uniknout.
Proč se nevdává? Není již mladá. Lidé mi hádají sedmadvacet let — a to mě dohání k zuřivosti. Kdežto jednou provdaná... Ano, ale s kým. Kdybych byla jako dřív... ale nyní to musí být muž dobrý a jemný. Člověk mě může nyní tak snadno zranit a mučit... Musí mě milovat — neboť nejsem dost bohatá, abych si vzala takového, jenž by mě nechal zcela v klidu.
Kdybych měla dvě stě tisíc ročního příjmu, vzala bych si italského knížete a za padesát tisíc ročně bych byla svobodná. Ale takhle... Musí mít jmění — a to je hrozně těžké. Náhodou bych se klidně mohla zalíbit bohatému muži — ale pak si mě vezme z lásky a budu muset být stále přítomna... A sláva a malba? Ideálem by byl muž velmi zaneprázdněný a velmi inteligentní. Ale k tomu je třeba aristokratického nebo dost slavného jména, aby převyšovalo aristokracii. Z těch posledních nevidím téměř žádného. A pak — proč byste chtěli, aby si mě někdo vzal? Pracuji celou dobu — večer jsem unavená a sním o tom, co udělám zítra.
A cestuji-li, bude to kvůli mému obrazu. Ten muž by buď musel mít stejné záliby — nebo se obětovat. Stejné záliby — umělec? V aristokracii žádný není — a pravý umělec... Ne. Ale řeknete mi — to nejsou city vás hodné. Jsou. Protože chci vládnout.
A kdybych se provdala za umělce — byl by to triumf pro většinu toho hloupého a přece tak mocného světa. Bylo by to jakési ponížení — po tolika ambicích — pád, smutný konec. Byl by to zároveň velmi příjemný život — ale jsem příliš hrdá, abych necítila, jak mnou svět skoro pohrdá, v tom půvabném ústraní, kde bychom tvořili mistrovská díla.
Slavný muž se žení — vezme si ženu, kterou miluje, nebo hospodyni. Je to doplněk jeho usazeného života, koruna stavby; tak říkajíc si zařídí dům — a žena je jeho. Obyčejný muž se ožení — a je to totéž. Ale já... nechci být tou ženou — já jsem slavný muž — a tedy... Jak to udělat? Zůstat svobodná — to je být v poutech — nebo klesnout ze svého stavu a dát za pravdu veškerým pomluvám.
A potřebuji jet do Palestiny pro svůj obraz. Jak chcete, abych za sebou táhla všechny? Kdybych byla vdaná, jezdila bych všude svobodně — a nebylo by co říci.
Je tu Alexis... Kdyby jen měl padesát tisíc ročního příjmu — šlo by to. Jinak se obávám, že by mi projedl mé příjmy — a bez peněz není nezávislosti.
A pak — možná nebudu dost milá. Co by z toho měl, kdyby si mě vzal?
Vídat mě u stolu? A jinde... A ještě — nesměl by mě milovat příliš — neboť by tím trpěla práce.
Ale přece umělci mají milenky... I Bastien — a to mu nebrání v práci. Ať je to jak chce — myslím, že... Ach! Kdyby se dal najít někdo, kdo by všechno skloubil... Vezměme ještě toto — předpokládejme, že mě bude velmi milovat — ale bude to rok plný vyrušení — a pak bude buď milovat jinde, nebo mě bude milovat klidně — nebo alespoň jak bych si přála. A je třeba peněz — v případě, že by miloval jinde. Da
Ve všem tom neberu v úvahu své vlastní srdce. Nelze vše předvídat — a pak záleží... a pak se to možná nikdy nestane. A možná to bude Cassagnac... A budu-li vdaná? Inu — rozešla bych se s manželem, aniž bych ho opustila — miluji-li toho druhého tak, že... A pak mě manžel možná podvede — a to je velmi pravděpodobné — a pak nebudu mít lepší důvod zůstat jen jeho stínem, neboť bych mu odpustila jen pod touto podmínkou; to je pro něho — a pro mé svědomí tu bude jeho zrada, jež mě zbaví přísahy.
Zdá se, že se to takto dobře zařídí... a co nepředvídané?
Právě jsem dostala tento dopis:
Palác na Champs-Élysées Sdružení francouzských umělců pro každoroční výstavy výtvarných umění
Slečno, píši vám přímo na stole v porotní síni, abych vám sdělil, že pastelová hlava, podobizna vaší sestřenice, měla u poroty opravdový úspěch. Posílám vám k tomu své nejsrdečnější blahopřání.
Nemusím vám říkat, že vaše obrazy byly přijaty velmi příznivě.
Letos je to pro vás skutečný úspěch a jsem z toho opravdu šťastný.
S úctou a přátelským pozdravem. Tony Robert-Fleury.
Nuže? Ach. Ha? A pak... Samotný dopis tu bude připnut, jenom ho budu muset několik dní ukazovat. Myslíte, že jsem bez sebe radostí. Jsem velmi klidná.
Zřejmě si nezasloužím prožívat velkou radost, když mě tak šťastná zpráva zastihuje v takovém rozpoložení, že to všechno považuji za obyčejné. A protože je to psáno mně, ztrácí to veškerou cenu. Kdybych věděla o podobném dopise pro Breslau nebo pro kteroukoli jinou, byla bych nesmírně rozrušena.
Není to tím, že si vážím jen toho, co nemám, ale z přílišné skromnosti. Nevěřím tomu; kdybych tomu věřila doslova, byla bych příliš spokojená, a proto jsem zdrženlivá jako ten, kdo se bojí, že „to se nestane, protože je to příliš krásné…“ Bojím se radovat příliš brzy... A kvůli maličkosti. Zkrátka...