Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 22. března 1883

Včera jsem zavolala dva řemeslníky, kteří mi postavili kostru sochy v životní velikosti podle malé, jež jsem udělala v hlíně. A dnes jsem ji nakreslila a dala jí požadovaný pohyb... Jsem velmi uchvácena. Svaté ženy v malbě — o to se pokusím toto léto. A v sochařství — mým velkým zaujetím je Ariadna. Obě díla jsou koncipována se vznešeným citem — říkám to, třebaže jsem to já sama.
Možná z toho nevzejde nic velkého — ale mohlo by to být nádherné.
Mezitím dělám tu ženu — jež je vlastně stojící postava, postava druhé Marie z obrazu. Jenomže v sochařství, bez šatů — a vezmeme-li mladou dívku — z toho je rozkošná Nausikaa. Nechala hlavu padnout do dlaní a pláče. V póze je tak pravdivá odevzdanost, tak úplné, tak mladé, tak upřímné, tak smutné zoufalství, že jsem velmi uchvácena.
Nausikaa, dcera krále Fajáků, je jednou z nejpůvabnějších postav starověku. Postava druhého plánu — ale přitažlivá, dojemná, zajímavá.
Naprosto souhlasím s Ouidou, jež by ráda uškrtila starou Penelopu a provdala Odyssea za tu ideální dívku opírající se o sloup z růžového mramoru v paláci svého otce, jež se zamilovává do toho intrikána Odyssea při poslechu jeho dobrodružství.
Mezi nimi není vyměněno jediné slovo — ten měšťan odchází najít svou zemi a své záležitosti. A Nausikaa zůstává na břehu hledět, jak se vzdaluje velká bílá plachta — a když vše zmizelo na modrém a pustém obzoru, nechá hlavu padnout do dlaní — prsty na tváři a ve vlasech, bez starosti o svou krásu — s rameny zdviženými a ňadry tísněnými pažemi — pláče.
Hodina perspektivy — Canrobertovi odešli — Alice a architekt zůstávají k večeři.
Ten architekt má dnes tak zvláštní výraz, že jsem ho pokládala za opilého. Ne, že by byl nevhodný — ale jakýsi postoj, nevím jak. Přitom zde nic nepil. Bylo to jako muž v zoufalství, jenž chce bojovat. A byla jsem velmi v rozpacích — říkám vám — pokládala jsem ho za opilého, třebaže byl velmi slušný a klidný. Mohu se mýlit — a pak je člověk tak směšný... Ale věřím, že ten hoch mi je neobyčejně oddán. Jsou věci, jež se cítí — prosakují v lhostejných slovech... Věří v můj talent — proniká nebo si myslí, že proniká pohyby mé tváře, mé dojmy.
A stejně tak si představuji, že Dusautoy má pro mě také trochu slabost... Skutečně mám štěstí.