Sobota 17. března 1883

Paní de Charetteová dnes přišla — a tak dnes večer jdeme na recepci vévodkyně de Fitz-James.
Velmi prostě — v bílém, s copem na zádech — vypadám velmi mladě.
Malá paní de Sonisová tam byla a cítila se tam úplně jako doma. Opravdu velká drzost — vždyť ji vévodkyni představili u nás. Ještě chvíli a řekla by nám, že to ona nás tam uvedla. Na světě jsou lidé neuvěřitelně drzí. Je to velmi skvělé — zkrátka to nejlepší, co Francie má — pravý Faubourg.
Myslela jsem na Balzaca. Ale pro zábavu... Ne. Neznám téměř nikoho — a pak, když nás nepodporuje velvyslanectví, je to hrozně těžké... Zachovávám nejdokonalejší zdrženlivost.
A máma by si přála, abych byla jiskřivá jako malá Sonisová — která je vdaná, matka, těhotná, Francouzka, snacha generála přítele pana de Charette. Ale bez nás by tam nebyla!
Neboť bydlí u rodičů, kteří jsou ze společnosti Bailleulů — a pan de Sonis je dvanáctý syn generála a nemá ani haléře — zkrátka to je prý docela běžné... Ale mně připadá ohavné vzít si dívku a pak bydlet a stravovat se u tchána a tchyně.
Paní de Montebello měla své proslulé bílé šaty — sametové, sepnuté špendlíkem, velmi prosté ve starém duchu. Je doslova oslnivě krásná — třebaže nebo právě proto, že je trochu příliš tučná.
Na okamžik jsem chtěla myslet jako rodina a přijmout sňatek s Alexisem... Ale to by nebylo to pravé!... Především je třeba dosáhnout toho, aby nás velvyslanectví přijalo. Bez toho tu vždy bude stín... Nějaký Francouzík z dobré rodiny by mě uvedl všude — ale můj život by se tím neuspořádal. Ženil by se pro sebe — to jest pro věno... Nebyla bych svobodná... A mnohem raději bych uzavřela sňatek srbský — ale po velvyslanectví... Pak by to bylo skvělé.
Kněžna a svobodná — neboť ten malý Slovan by mi ponechal malbu a sochařství a světský život, kdy bych chtěla. A konečně by si mě nebral jako nějaký vikomt, jenž bude vyžadovat domácnost obětovanou jemu... Zkrátka — všechny tyto úvahy se v mé hlavě doplňují — a nejvyšším cílem je nyní získat v Rusku mocnou podporu... Není to nemožné.