Čtvrtek 15. března 1883

Hotovo. Je skončeno. Ve tři hodiny jsem ještě pracovala — ale přišli všichni a musela jsem nechat. Paní a slečna Canrobertová, Alice, Bojidar, Alexis, princezna, Abbema, paní Kanchinová. A Tony přišel dopoledne.
Celá tato společnost jde k Bastienovi se podívat na obraz: „Láska na vesnici". V zahradě dívka zády, se skloněnou hlavou, [Zamazaná slova: drží] květinu v ruce, opírá se o plot; na naší straně plotu mladík čelem k nám, se sklopenýma očima, hledí na prsty, jež si mučí. Je to pronikavé poezie a jemného citu. Pokud jde o provedení — žádné.
Je to sama příroda. Není tu malba — není tu tahů štětcem. Je to sama příroda. Před tím člověku padají kolena. A nejen ten obraz — náčrty a studie nalevo i napravo doplňují pocit obdivu, jímž naplňuje ten podivuhodný talent. Je tu malý portrét paní Drouetové, starého anděla strážného Victora Huga — a je to zázrak pravdivosti, citu, podoby; žádný z jeho obrazů se navzájem ani vzdáleně nepodobá — jsou to živé bytosti, jež procházejí před vašima očima. Není to malíř — je to básník, je to psycholog, je to metafyzik, je to tvůrce. Jeho vlastní portrét, jenž visí v koutě, je mistrovské dílo. A ještě nedal vše — to jest — nelze dělat víc ani lépe, než co udělal — ale čekáme ho u velkého obrazu, kde dosáhne takových výšin, že nikdo si již nedovolí popírat jeho génius. Dívčinka zády s dvěma krátkými copánky a květinou v ruce je báseň. To je opravdu velký génius. Velázquez maloval stejně dobře — ale byl jen inteligentní malíř.
Kdežto Bastien je vznešený umělec, tvůrce, psycholog. A je krásný.
Pak jdeme sledovat, jak vnášejí obrazy do Paláce. Sněží — Breslau je tam naproti nám.
Émile Bastien posílá také velmi dobrou krajinu — bez svého bratra by měl jistý talent.
Nevíte, co se děje doma.
Přišlo se na to, že Alexis pochází z knížecího rodu — že jeho bratranec Petr bude jednoho dne králem Srbska, neboť Rusko svrhne Milana — a že já bych měla dobře provdat se za Alexise. Ano — mluví o tom doma dva dny. Zřejmě si řekli, že mi je čtyřiadvacet let a mám nevyléčitelnou nemoc — a že bych skutečně měla udělat tečku.
Tedy... Jistě je těžké, abych se vdala — neboť nezbytné podmínky jsou: jméno, určité jmění a dobrý hoch, který mi ponechá svobodu. Zvláště to poslední. Provdala bych se, abych mohla přicházet a odcházet pro potřeby svého umění.
Říkat si kněžna — s příjemným manželem, dobrým hochem, Slovanem, jenž mě bude považovat za div a nebude mi otravovat. A který bude mít padesát tisíc franků ročního příjmu — pro moderního knížete to není špatné, neboť zpravidla nemají ani krejcaru. Tak se to doma říká. Já nic neříkám. Chtěla bych být nezávislá a mít talent.
Nikdo nikdy nepronikl hlouběji do skutečnosti života než Bastien. Nic není větší, vznešenější, obdivuhodněji lidské. Přirozené rozměry ještě přispívají k tomu, že pravdivost jeho obrazů je uchvacující.
Koho mi jmenujete? Italy? Přirozeně konvenční. Jsou mezi nimi vznešení — ale nutně rutinní — a pak... nezabírá to srdce, duši, ducha.
Španělé? Brilantní a půvabní. Francouzi brilantní, dramatičtí nebo akademičtí... Millet, Breton jsou jistě básníci. Ale Bastien vše spojil. A je králem všech — nejen svým zázračným provedením, ale hloubkou a intenzitou citu. Nelze jít dál v pozorování — a génius pozorování je téměř veškerý lidský génius, řekl Balzac. Píši vsedě na podlaze, chystajíc se ke spánku — musela jsem to všechno vylíčit.
Je to génius.
Engelhardtovi, princezna a Alexis večeřeli zde. Bastien je génius.

Poznámky

„Žádné" — nejvyšší pochvala mezi realisty: technika je neviditelná, zcela pohlcená iluzí skutečnosti.