❦
Čtvrtek 1. března 1883
Jeudi 1er mars 1883
Můj otec je opravdu nepříjemný a zlý člověk. Možná, že příčinou je jeho nemoc — a přece mi připadá, že se nezměnil. Co je podivné: zdá se mrzutý a nespokojený tím, že máme v Paříži styky; chtěl by ponížit a zničit všechny naše přátele — a s drzostí à la Julian velebí tři staré měšťany a pět starých nebo mladých slepic z té díry zvané Poltava. Nemělo by se na tyto nesmysly odpovídat — a to také nedělám. Ale skutečně mu chybí jemnost — a perfidie mu rozhodně nechybí, když si stěžuje před svou sestrou, že je obléhán (má celé patro pro sebe), že nemůže ani chviličku zůstat v klidu, a že my se ženeme s vyplazeným jazykem za večírky. To je jistě hloupé — ale nemohu snést tyhle způsoby, tak nepatřičné. Nic si navzájem nedlužíme — a nemělo by se a jistá zdvořilost by přišla vhod. Co vždy obdivuji, je to, čemu se říká drzost. Snad proto, že mně samé, byť jen k žertu, naprosto chybí.
C’est vraiment un homme désagréable et méchant que mon père. Il est possible que sa maladie en soit cause, pourtant il me semble bien qu’il n’a pas changé. Ce qui est curieux c’est qu’il paraît contrarié et mécontent de nous voir des relations à Paris, il voudrait humilier et détruire tous nos amis et avec un toupet à la Julian, il glorifie les trois vieux bourgeois et les cinq vieilles ou jeunes sottes de ce trou qu’on appelle Poltava. On ne devrait pas répondre à ces absurdités, aussi c’est ce que je fais. Mais il manque vraiment de délicatesse et il ne manque certainement pas de perfidie en se plaignant devant sa sœur qu’il est envahi, (il a un étage à lui) qu’il ne peut rester tranquille un instant et que nous courons la langue pendante après les soirées. C’est idiot sans doute mais je ne puis souffrir ces façons inconvenantes. Nous ne nous devons rien et on ne devrait et une certaine politesse serait bien venue. Ce que j’admire toujours c’est ce qu’on appelle le toupet. C’est peut-être parce que ce soit pour des plaisanteries j’en manque totalement.
Ten hýčkaný a rozmazlovaný muž, kolem něhož se každý točí, jako by... Inu — je arogantní, drsný, drzý... A když lidé vidí takové způsoby, ohnou se. Já ne — já se stáhnu... Ale ostatní... Neboť to je logika bajky — Když vidí někoho nasadit drzý tón, nakonec uvěří, že na to má právo.
Cet homme choyé, dorloté, auprès de qui chacun s’empresse comme si... Eh bien il est arrogant, cassant, impertinent... Et en voyant ces façons on plie. Pas moi, moi je me retire... Mais les autres... Car c’est le raisonnement de la fable... En voyant prendre un ton impertinent on fini par croire qu’il en a le droit.
Život je jen předivo strastí — ne pro všechny.
La vie n’est qu’un tissu de misères, pas pour tous.
Oči mě znepokojují — zvláště pravé. Dědeček měl šedý zákal na pravém oku — a mám pocit, že já také. Nechala jsem ho vyšetřit lékařem; jen jsem ho poprosila, aby mi nic neříkal, bude-li to něco vážného — a on mi řekl, že je to jen trocha krátkozrakosti. Trocha — to je od něj laskavé. Vidím o třetinu méně daleko než všichni ostatní — a pravým okem víc než o polovinu... Nebo méně než o polovinu. Nezbývalo by než zemřít... A tentokrát doopravdy.
Mes yeux m’inquiètent, surtout l’œil droit, grand-papa a eu la cataracte sur l’œil droit et j’ai l’idée que moi aussi. Je l’ai fait examiner par un docteur, seulement je l’ai prié de ne me rien dire s’il y avait quelque chose de grave et il m’a dit que ce n’est qu’un peu de myopie. Un peu il est bien bon. Je vois d’un tiers moins loin que tout le monde et avec l’œil droit plus de la moitié... Ou moins de la moitié. Il n’y aurait plus qu’à mourir... Et cette fois pour de bon.