Úterý 27. února 1883

Zkrátka — je to řada veselých dní; zpívám, hovořím, směji se, a Bastien-Lepage se vrací jako refrén. Ani jeho osoba, ani jeho zevnějšek — sotva jeho talent. Jen to jméno... A přece mě přepadá strach... Kdyby se můj obraz začal podobat jeho... Nedávno namaloval hromadu hochů a holčiček. Slavný „Pas mèche" mimo jiné — to je nejkrásnější věc, jakou lze spatřit.
Inu — u mě jsou to dva kluci, kteří jdou po chodníku a drží se za ruku; starší má [Zamazaná slova: osm let] a hledí nevědomky před sebe, s lístkem mezi rty — ten menší hledí na diváka, s rukou v kapse svých čtyřletých kalhot... Nevím, co si myslet — vždyť jsem dnes večer byla zas spokojená sama se sebou. To je vpravdě strašné.
Ale dnes večer, dnes večer je to hodina nesmírné radosti — Co prý? ptáte se. Přijeli Saint-Marceaux nebo Bastien? Ne — ale udělala jsem náčrt své sochy. Čtete správně. Chci hned od 15. března zhotovit sochu. Ve svém životě jsem naznačila dvě celkové kompozice a dva nebo tři busty — vše opuštěno v půli cesty, neboť pracujíc sama a bez vedení jsem se nemohla věnovat věci, která mě moc nezajímá; vkládám do toho ze svého života, ze své duše — zkrátka cosi — ne pouhé ateliérové cvičení... Prostě uchopit postavu a mít obrovskou touhu ji provést. Tak tedy — bude to špatné. A co na tom sejde. Jsem rozená sochařka — miluji formu až k zbožňování; barva nikdy nemůže poskytovat tolik rozkoše jako forma — třebaže jsem do barvy zrovna tak zblázněná.
Ale forma! Krásný pohyb, krásný postoj — obcházíte ji kolem, silueta se mění, a přece tentýž smysl. Div! Blaho! Rozkoš!
Moje postava je žena stojící, která pláče s hlavou v dlaních. Znáte ten pohyb ramen, kdy člověk pláče.
Chtěla jsem se před ní poklonit na kolena.
Říkala jsem tisíc bláznivostí. Náčrt [Zamazaná slova: bude] vysoký třicet centimetrů, ale výsledek bude v životní velikosti. To bude výzva zdravému rozumu... Ale proč vlastně?
Nakonec jsem roztrhla krásnou batistovou košili, abych obalila tu malou sošku — [Zamazaná slova: křehkou — mám] raději tuto hlínu než vlastní kůži.
A pak — nemám dobré oči; nebudu-li vidět dost na malování, budu modelovat.
Je to tak krásné — ten bílý mokrý šat přikrývající a halící krásnými záhyby to ohebné tělo, jež vidím takové, jaké být má. Zabalila jsem ji s úctou — je to jemné, je to delikátní, je to vznešené.

Poznámky

Pas mèche (1882), obraz Julese Bastien-Lepage zachycující pařížského kluka z ulice; název je hovorový výraz znamenající „není šance" či „nic se nedá dělat".