Pondělí 26. února 1883

Princezna Eristoffová a Pavel dnes ráno přijeli z Ruska — zavoláni mým telegramem, neboť otec je velmi nemocen; jde mu to ale trochu lépe, myslím — zkrátka není vážné nebezpečí.
Na večeři máme ruského kněze a architekta. Celý večer jsem v náladě říkat nesmysly — je to proud dětinství a hloupůstek o pravém Bastienovi; obvinění, výmysly, pohrdání a chvály — a ten výborný Émile všechno spolkne. Dá se nachytat s udivující snadností. Odešel omráčený a otupělý — strávila jsem dobré dvě hodiny ve velkém křesle a nehorázně mu tropila žerty; je to příjemné bavit se s někým, kdo vše bere vážně. Ten chlapec nemá vtip. Ale je poctivý a věrný!
Ach! Celý plný. Jak se blížila jedenáctá, osamotnili jsme se — Dina, já a on — a nechala jsem ho mluvit o Cartwrightové a spol. Nakonec říká, že kdyby nás tehdy znal jako nyní, byl by mě vzal za ramena a vyvedl z toho salónu... Jenž nemá nic ze salónu, kde se mísíme lokty... Kde není ani jedna umělecká cetka, jež by nebyla ostudnou vzpomínkou. V okamžiku vážnosti jsem si hořce stěžovala na trampoty, které jsme měly kvůli Bastienovi. Konečně — proč, z jakého důvodu, proč, proč, proč?
Protože nelze říci jisté věci, říká, že to záleží výhradně na místě, kde jsme se setkali.
Že ty ženy... Nikdy mě neměly znát atd.
Konečně — nemůžeme se vysvětlit lépe. Jen se mu uklouzl úsměv. Ale stěžuji si především na to, že si on sám představoval, že jsme dostatečné rastakvéry na to, abychom si ho přály využívat k ozdobě svých večírků atd.
Konečně vše skončilo vtipkováním, jehož jsem jediná autorka — včetně jednoho opakujícího se žertu, jenž mě samotnou začínal unavovat. Ale baví mě hrát dítě, holčičku — a pak chci čistotu všude a nechci vůbec vědět, že na světě je zlo.

Poznámky

Pozn. překl.: „Rastaquouère" — pohrdavé označení pro okázalé, nóbl-chtivé cizince se pochybným původem; ze šp. „rastacuero".