Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 19. února 1883

Ale spěchám prohlásit velkou zcela novou pravdu — právě jsem ji objevila za přispění svých bližních... Bližních? Ani za nic, podobni mi nejsou! Snad se jim jejich přičiněním jednou připodobním, ale zatím jsem pořád lepší. Nuže tato pravda: Spravedlnost neexistuje! Ach! Hle, říkám hloupost. Je zvláštní, jak pero mění myšlenky — jakou přesnost a jakou pravdivost bychom mu chtěli vdechnout...
Ale na tom nezáleží — chci říct, že nepoctivost je nejohavnější a nejodpornější neřest! Ach! Buďme spravedliví! Mimo spravedlnost není nic. Spravedlnost obsahuje všechny ctnosti a kdybychom byli spravedliví, byli bychom dokonale šťastni.
Použijte to, rozšiřte to na všechno — mimo Spravedlnost je vše falešné, černé a hrozné; bez ní není možný žádný systém, žádné štěstí pro lidský rod... Ach! Proč nás Bůh tak stvořil, Bože můj. Proč jsme mladí — a proč se pak měníme, abychom pobuřovali jiné mladé!
Jistě si dovedete představit, že tento výkřik srdce má osobní příčinu... Julian je špinavý Žid — však mi to říkali — a já jsem ho zarputile pokládala nejen za vynikajícího člověka, ale i za přítele. Ale přítel, na tom nezáleží (?). Není ani spravedlivý. Tak je to. Slíbil mi, že zařídí, aby byl do nějakého klubu přijat pastel a snad ještě jiný obraz — ten, který považoval za dost dobrý, aby mi poradil poslat ho na Salon. Pokud jde o pastel, je velmi dobrý — to se ví. Ještě před patnácti dny jsem mu ten slib připomněla. A přitom poslední výstava před Salonem se otevírá zítra.
Spěchám mu poslat tento lístek:
„Drahý pane, tisíc a tisíckrát vám děkuji — díky vám bude můj pastel a ještě jiný obraz vystaven v klubu xxx.
Jste opravdu dobrý, když se chcete o někoho zajímat.
Vaše oddaná a vděčná, Marie Bashkirtseff.“
Tak. To je všechno. Je možné, že je to proto, že již nechodím do jeho ateliéru? Nemohu věřit v tak nízké city... A pak uprostřed tohoto rozhořčení podivná spokojenost, velmi sladká rozkoš — neboť okolní podlosti (v mých očích) dávají vyniknout jisté převaze. Jsem dobrá, jsem velkorysá a jsem spravedlivá. To dojímá k slzám!
Je to nepředstavitelné! Před třemi lety prosadil na Salon první plátno, které bylo velmi špatné — a nyní, kdy začínám být něčím, nechtěl dát do klubu ten pastel, jenž je skutečně velmi dobrý a jejž on sám — jenž jistě není shovívavý — musel prohlásit za věc prvního řádu!
A ta hlava a druhý obraz by mi tam přinesly čest... Možná proto — na Salonu se na pastely nikdo nedívá a namalovaná hlava by prošla nepovšimnuta také, ačkoli dost dobrá! Jenže to bylo přesně to, co bylo potřeba pro malou výstavu... Víte — dělám-li špatně, obviňuji jen samu sebe a pak se nedá nic dělat; ale mít tam dva zarámované obrazy, jež by mi přinesly čest, a pomyslet, že je to proto, že!!
Ostatně sny nikdy neklámou — čekala jsem nějaký zármutek. Tak tedy přišel — tím lépe, vím alespoň, o co jde.
Ne! To je příliš! Ten člověk má tu drzost říkat mi, že už dva roky nedělám nic a že to, co jsem dělala dříve, bylo lepší!!! Z lidí si takhle nikdo nedělá legraci. Ale ovšem, můžete si myslet, že jsem sama k sobě slepá. Tak tady máte důkaz, že mám pravdu! Odváží se říkat — slyšíte — odváží se říkat, že slečna Delsarte kreslí lépe než Breslau!!! To je k vyskočení z okna. Delsarte je slečna, jež už dvanáct let kreslí uhlem profily, z nichž některé byly velmi dobré — a to je vše. A Breslau je umělkyně! Bože můj, raději bych ji snižovala — ale to není možné. Breslau je umělkyně už nyní.
A Paříž to dosvědčí.
Je to ovšem dětinské, bouřit se kvůli tomu, ale nemohu jinak. Je to ohavné!

Poznámky

Rodolphe Julian nebyl žid (viz poznámku u 085/1879-05-19). Nadávka přichází ve zlosti nad nesplněným slibem: zavázal se, že její pastel dostane na výstavu v jednom klubu před Salonem. ↩