❦
Sobota 13. ledna 1883 – 1. ledna
Samedi 13 janvier 1883 - 1er janvier
Hned ráno jsem poslala pro architekta, aby upravil ateliér, ale místo toho jsme si povídali o Gambettovi — jakožto Lotrinčan, dovedete si představit, jak ho to vzalo. To on zařídil smuteční roušku na Palais Bourbon.
Dès le matin j’ai envoyé chercher l’architecte pour arranger l’atelier, mais au lieu de cela nous avons causé de Gambetta, en sa qualité de lorrain vous jugez s’il a été empoigné. C’est lui qui a arrangé le voile du Palais Bourbon.
Konečně dnes večer náš ples — Coquelin a Reichenberg hrají À la porte1, pak ještě malá opereta, kterou zpívají. Vše probíhá výborně, mnoho hostů, spousta mladých lidí a dámy nesmírně elegantní. Vévodkyně de Fitz-James, generál a paní de Charette, slečna de Charette, paní Johnstonová (přítelkyně Charettových) se svou dcerou, Gaviniovi, hraběnka Durosová, princezna Bonapartová atd. Velký večírek, krásný kotilion. Ale pro mne je to tak prázdné — nebylo tam jediné stvoření, které by mě mohlo zaujmout. Předsevzala jsem si být ke všem velmi milá, ale hraji si na jakési vymknutí kotníku, které si před plesem nadělím; musím se pohybovat co nejméně. Ve tři hodiny jdeme nahoru večeřet do ateliéru a já si sedám ke stolu na pódiu se Saint-Amandem, Alexisem, Dusautoyem, Émilem Bastienem. Bylo tam přes dvě stě osob, přestože nějaký zlomyslný hlupák rozeslal v poslední chvíli odvolávací dopisy. Podezřívali Soutza — přinejmenším Alexis. Myslím, že spíš šlo o Bojidara, který se pohádal s mou tetou. Naštěstí to nijak zvlášť neuškodilo. Kolem páté hodiny zůstáváme v rodinném kruhu s Michkou a Émilem Bastienem, který je opravdu tím nejlepším ze všech.
Enfin c’est ce soir notre bal, Coquelin et Reinchemberg jouent à la Porte, et puis une petite opérette qu’ils chantent. Tout se passe très bien, beaucoup de monde, des jeunes gens en quantité et des dames très chic. La duchesse de Fitz-James, le général et Mme de Charette, Mlle de Charette, Mme Johnston (amie des Charette) sa fille et puis les Gavini, comtesse Duros, la princesse Bonaparte, etc. Une grande soirée enfin, un beau cotillon. Mais c’est si vide pour moi, il n’y avait pas une âme pouvant m’intéresser. Je me proposais d’être très aimable pour tout le monde et joue à une espèce d’entorse que je me donne avant le bal; je suis obligée de remuer aussi peu que possible. A trois heures on monte souper à l’atelier et je prends une table sur l’estrade avec Saint Amand, Alexis, Dusautoy, Emile Bastein. Il y a eu plus de deux cents personnes, malgré des lettres de contre-ordre lancé au dernier moment par un méchant idiot quelconque. On a soupçoné Soutzo, Alexis au moins. Je crois que c’est plutôt Bojidar qui s’est brouillé avec ma tante. Enfin cela n’a pas énormément nui par bonheur. Nous restons vers cinq heures en famille avec Michka et Emile Bastien qui est bien le meilleur des êtres.
A dnes — tragický příchod Soutza, zelený, bílý, bledý, s očima plnýma slz. Ani nevěděl, že včera byl večírek; nikdy, nikdy by nebyl schopen té hanebnosti s dopisy, atd. atd.
Et aujourd’hui entrée tragique de Soutzo, vert, blanc, pâle, les larmes aux yeux. Il ne savait même pas qu’il y eut soirée hier, jamais, jamais il n’aurait été capable de cette infamie des lettres, etc. etc.
napříč stránkou
nejsem ani hezká, ani dobře oblečená. Jako by naschvál. Paní Kanchinová, která se od nás odvrátila, požádala o pozvání a přišla se svou dcerou a dalšími ruskými dámami známými od paní Engelhardtové, jež přišla také.
en travers je ne suis ni jolie ni bien habillée. C’est comme exprès. Mme Kanchine qui nous avait lâchées a demandé à être invitée et est venue avec sa fille et d’autres dames russes connues chez Mme Engelhardt qui vient là également.
Nakonec zaplakal, pak takřka ztratil vědomí. Přece jen je to hrozné — jen aby se moje nynější chladnokrevnost nepřeměnila potom v záchvat zoufalství, jako se to stalo při smrti toho velikého, vznešeného, pomlouvaného, geniálního Gambetty.
Enfin il a pleuré et puis lorsque presque d’inconscience. Enfin c’est tout de même épouvantable pourvu que mon sang-froid du moment n’aille pas se résoudre ensuite en accès de désespoir, comme c’est arrivé pour la mort du grand, du noble, du calomnié, du génial Gambetta.
Konečně... Ať si říkají, že jsem excentrická — to jsem byla; že jsem bláznivá, že se příliš věnuji umění, že kouřím, že... se opíjím, že kreslím podle aktu — to vše k sobě pro jisté lidi patří; že jsem byla zamilována do Cassagnaca, že že jsem byla slečna Acardová byla upřednostněna přede mnou, že v Římě rodina Antonelliů byla proti sňatku, že... Všechny tyto věci, více či méně pravdivé, jichž jsem se obávala, že se budou říkat, a které se mi zdály lžemi a tak ponižujícími hrůzami — a nyní jsem je sama ochotna pokládat za pravdivé, v porovnání s tím, co se říká teď. Ale tohle, a o mně!! Jsou dívky, které vycházejí, flirtují, nepřetržitě se stýkají s mladými muži, ve světě i venku, a o nichž se říká — stává se, že dávají i dostaveníčka, a pak ty příběhy... Ale já, zavřená v tomto ateliéru — konečně, nemám vám co říci, sledovali jste můj život...
Enfin... Qu’on dise que je suis excentrique... je l’ai été, que je suis toquée, que je donne trop dans les arts, que je fume que... je me grise, que je dessine d’après le nu, tout cela se tient pour certaines gens, que j’ai été amoureuse de Cassagnac, que que j’ai été Mlle Acard m’ait été préférée, que à Rome la famille d’Antonelli ait été contraire à un mariage, que... Enfin toutes ces choses plus ou moins vraies et que je craignais qu’on dise et qui me semblaient des mensonges et des atrocités si humiliantes et que à présent moi-même je suis prête à croire vraies en comparaison de ce qui se dit maintenant. Mais ça, et de moi !! Il y a des jeunes filles qui sortent, qui flirtent, qui voient continuellement des jeunes gens, dans le monde, dehors et auxquelles on dit, il arrive de donner même des rendez-vous et puis des histoires... Mais moi, enfermée dans cet atelier, enfin je n’ai rien à vous dire, vous avez suivi ma vie...
Už nevím, co říci, čemu věřit, jak být — a před každým hlupákem se budu třást jako provinilkyně před soudcem.
Je ne sais plus que dire, que croire, comment être, et devant chaque imbécile je vais trembler comme une coupable devant un juge.
A tento svět stvořil Bůh, a tohle se děje s jeho svolením, a on je všude...
Et ce monde a été créé par Dieu, et ceci se passe avec son autorisation, et il est partout...
Neexistuje! Anebo... Anebo je to Nejvyšší bytí, které není bytostí, nýbrž nejvyšší podstatou, jejíž praktická užitečnost mi není zřejmá.
Il n’existe pas ! Ou bien... Ou bien c’est l’Etre suprême, qui n’est pas un Etre, qui est la suprême essence dont l’utilité pratique ne m’apparaît pas.
A Julian — uvěřil jako ostatní, podle ostatních, celé kupě hanebností. Nedávno ještě mluvil o Dumasovi a říkal nám s úsměvem, že o mně často mluví s někým, kdo o mně hovoří u Dumase, a že se o mě lidé rozhodně hodně zajímají, a že díky tomu, co o mně říká, se Dumas zajímá o tuto podivnou, zajímavou bytost... Ten tlustý sedlák, kterého jsem považovala za tak bystrého a sympatického, o mně tedy mluví způsobem, který... Nuance si člověk uvědomí jen v záblescích; když vám někdo něco vypráví, už to není ono — je třeba to zachytit za letu... Víte, že s Julianem si často povídáme velmi důvěrně; já mu zcela důvěřuji jako někomu, kdo mě zná nazpaměť a před nímž se člověk fanfarónsky vytahuje svou světáckostí — chlubila jsem se, že jsem silná, skeptická, že mluvím o všem a umím se smát. A tak nás jednou přivede řeč na mé srdce a on mi říká:
Et Julian, il a cru comme les autres et d’après les autres un tas d’infamies. L’autre jour encore il parlait de Dumas et nous disait avec un sourire qu’il parlait souvent de moi avec quelqu’un qui en parlait chez Dumas et que décidément on s’occupe de moi beaucoup et que grâce à ce qu’il dit de moi, Dumas s’occupe de cet être étrange, intéressant... Ce gros paysan que je croyais si fin et si sympathique parle donc de moi de façon à ne pas... On ne se rend compte des nuances que par échappées, lorsqu’on vous raconte quelque chose ce n’est plus ça il faut saisir au vol... Vous savez que souvent avec Julian nous causons et très intimement, moi en toute confiance comme avec quelqu’un qui me connaît par cœur et devant qui on a des fanfaronnades de roueries, je me vantais d’être forte, sceptique, de parler de tout, de rire. Donc l’autre jour on est amené à parler de mon cœur et il me dit:
„Můžeme si říci vše?“
— Nous pouvons tout nous dire ?
„Samozřejmě, jen říkejte.“
— Je crois bien, allez-donc.
„Vezmete to tak, jak se to má vzít... Víte přece — mezi muži.“
— Vous le prendrez comme cela doit être pris... Vous savez, les hommes entre eux.
„Však jen říkejte.“
— Mais allez donc.
„No, nedávno jsem potkal jednoho svého přítele, který vás viděl a slyšel o vás mluvit, a ten mi říká: ‚Co je to vlastně za slečnu tu a tu, ty ji znáš — má snad... dobrodružství?‘ Rozumíte mi, to se vsadím. A já mu odpověděl: ‚Milý příteli, je tam jen toto (ukázal na hlavu) — ostatní neexistuje.‘“
— Eh bien je rencontre l’autre jour un de mes amis qui vous avait vu et entendu parler de vous et qui me dit: qu’est-ce que c’est donc que Mlle une telle, tu la connais, est-ce qu’elle a... des... aventures ? Vous comprenez je gage. Et bien je lui ai répondu: mon cher il n’y a que ça (montrant la tête) le reste n’existe pas.
Takže se nerozhorlil, neřekl: „Ale vy jste šílený, vy přece nevíte, kdo to je,“ atd... Prostě odpověděl, co si myslel — že žiji jen hlavou a že srdce a... ostatní pro mne neexistuje. Není co dodat... Proto neřeknu nic. Jsem zdrcena. To vše je nenapravitelné.
Ainsi il n’a pas été indigné, il n’a pas dit: mais vous êtes fou, mais vous ne savez donc pas qui c’est etc... Il a simplement répondu ce qui était son opinion, que je ne vivais que par la tête et que le cœur et le... reste n’existaient pas pour moi. Il n’y a rien à ajouter... Aussi ne dirai-je rien. Je suis à terre. Tout cela est irréparable.
Ale jaká pomsta by byla zapotřebí, jen abych se utěšila z tolikerých nespravedlností, tolikerých hrůz, tolikerých neštěstí... A protože Boha není, nemám naději.
Mais quelle revanche il faudrait pour seulement se consoler de tant d’injustice, de tant d’atrocités, de tant de malheurs... Et comme il n’y a pas de Dieu, je n’ai pas d’espoir.
Nesmíte si myslet, že si ten ubohý naivní Soutzo dovolil říci to, aniž bych ho k tomu neúprosně dotlačila — zatímco máma byla v sousedním pokoji.
Il ne faut pas croire que ce pauvre et naïf Soutzo se soit permis de dire cela sans que je l’y ai poussé avec une insistance sans réplique et pendant que maman était dans la chambre à côté.
Tak já, která jsem se považovala za tak hrdou, tak čistou, a která jsem pro efekt často dávala najevo, že jsem velmi světácká... To nikoho nepřekvapovalo, zdálo se to zcela přirozené... Takže když říkám, že zbožňuji Saint-Marceaua, a když mu to opakují, nevidí v tom vůbec nadšení dívky-umělkyně, rozmazleného dítěte — vidí v tom snad provokace, pozvání... k hledání dobrodružství... Ale to by bylo hrozné!! Ale to by bylo k pláči tisíc let! Ale kde je Bůh?!!!
Ainsi moi qui me croyais si fière, si pure, et qui pour étonner laissais souvent entendre que je suis très rouée... Cela n’étonnait pas, cela paraissait tout simple... Ainsi lorsque je dis que j’adore Saint Marceaux et qu’on le lui répète, il n’y voit pas du tout un enthousiasme de jeune fille d’artiste, d’enfant gâtée, il y voit peut-être des provocations, des invites... à la recherche d’aventures... Mais ce serait horrible !! Mais ce serait à pleurer pendant mille ans ! Mais où est Dieu ?!!!
A kdybych ze záliby v divadelních a romantických věcech tohle řekla Julianovi nebo Bastienovi-Lepageovi — poutavě, samozřejmě — a oni mi uvěří, a budou se mnou rozhořčeni... a pak? To nic nezmění. Budeme dva nebo tři, kdo se rozhorlí, a tím to skončí.
Et quand par amour de choses théâtrales et romanesques, quand j’aurai dit cela à Julian ou à Bastien-Lepage, engageant bien entendu, et qu’ils me croiront sincères, et qu’ils seront indignés avec moi, et puis après ? Cela ne changera rien. Nous serons deux ou trois à nous indigner et voilà tout.
Bože můj, chci v Tebe věřit — nevěřit by znamenalo... zemřít zoufalstvím za takových okolností. Bože můj, učiň, aby se to nějak upravilo, nebo spíše, abych se uklidnila, abych si dělala iluze, abych... byla utěšena.
Mon Dieu, je veux croire en vous, ne pas croire serait... mourir de désespoir dans de telles circonstances, Mon Dieu faites que cela s’arrange ou plutôt que je sois rassurée, que je me fasse illusion que... je sois consolée.
Na okamžik mě napadlo zajít za Cassagnacem nebo mu napsat.
J’ai eu un instant l’idée de voir Cassagnac ou de lui écrire.
Ale s čím a pod jakou záminkou? Říkají o mně hanebnosti, víte, že je to lež — braňte mě.
Mais quoi à quel propos ? On dit des infamies de moi, vous savez que c’est un mensonge, défendez-moi.
Už ani neví, zda existuji. Ačkoli mi už pět let zaměstnává myšlenky, já pro něho neexistuji — nikdy jsme spolu mezi čtyřma očima vážně nepromluvili ani deset vět. Těm hanebnostem věří — proč ne, vždyť jsme jsme se více než čtyři roky neviděli, a když mě naposledy viděl, bylo mi sedmnáct let, byla jsem romantická, bláznivá, pobízená svými blízkými — slabými, hloupými bytostmi bez jakékoliv kultury.
Il ne sait plus si j’existe. S’il occupe ma pensée depuis cinq ans je n’existe pas pour lui, nous n’avons jamais échangé dix phrases sérieusement seul à seul. Il y croit à ces infamies, pourquoi pas, voilà plus de quatre ans nous nous sommes perdus de vue et lorsqu’il m’a vue j’avais dix-sept ans j’étais romanesque, folle, et encouragée par les miens, des êtres faibles et imbéciles et sans aucune civilisation.
Poznámky
Pozn. překl.: À la porte (Marie píše „à la Porte“): název hry, kterou hráli na plese, nikoli divadlo Porte-Saint-Martin. Ustálený český název neexistuje; doslova „Ven!“, „Ke dveřím!“. ↩