Čtvrtek 28. prosince 1882

Jako by teď šlo o tohle! Jsem prsní. Řekl mi to dnes — léčte se, musíte se pokusit vyléčit, budete toho litovat. Můj doktor je mladý muž a zdá se inteligentní; na mé námitky proti puchýřovým náplastem a jiným hanebnostem odpovídá, že toho budu litovat, a že nikdy v životě neviděl tak neobyčejnou nemocnou. A také že by na můj pohled nikdo, nikdy neřekl, jakou mám nemoc — vypadám vskutku kvetoucně, a přitom jsou zasaženy obě plíce, levá však mnohem méně. Poprvé mě bolelo vlevo, když jsme vycházeli ze svatých katakomb v Kyjevě, kde jsme všichni šli prosit Pána Boha a ostatky jeho svatých, aby mě uzdravili — za vydatné pomoci mší a rublů. Ještě před osmi dny nebylo v levé plíci téměř nic slyšet. Ptal se mě, zda mám příbuzné prsní. Ano — dědečkův otec a jeho dvě sestry, hraběnka Toulouse-Lautrecová a paní Stralbo. Jeden praděd a dvě pratety.
„Zkrátka, ať je to jak chce, jste prsní.“ Když jsem scházela ze schodů od toho dobrého muže, trochu se mi podlamovala kolena, který se zajímá o tak originální nemocnou. Lze to zastavit, pokud budu dělat, co je třeba. To jest: puchýřové náplasti a jih. Zohyzdit si ramena na rok a jít do vyhnanství.
Co je rok oproti celému životu. Ostatně je krásný, ten můj život.
Jsem velmi klidná, ale trochu překvapená, že tajemství svých neštěstí znám jen já. A věštkyně z karet, které mi předpovídají tolik štěstí — přesto mi ta Jacobová ohlásila nemoc. Tu ji mám. Aby se její předpověď zcela splnila, chybí ještě: velký úspěch, peníze, sňatek — a pak láska ženatého muže. Bolí mě vlevo — to je ta méně nemocná strana. Potain nikdy nechtěl říci, že jsou plíce zasaženy — používal obvyklé obraty pro takový případ: průdušky, bronchitida atd. Je lepší vědět přesně — to mě přiměje udělat všechno, jen ne letos odjet.
Příští zimu budu mít jako výmluvu pro tu cestu obraz Svatých žen. Letos v zimě by to znamenalo opakovat loňské nepříjemnosti. Všechno — jen ne jih — a jak Bůh dá.
Ostatně ten doktor toho tolik řekl proto, že od té doby, co ke mně chodí, je to horší. Léčí mi uši a o plicích jsem se mu zmínila jen náhodou, se smíchem — a tehdy poslouchal a před měsícem mi nařídil granule, a především špinavosti na kůži, k čemuž jsem se nemohla odhodlat, doufajíc, že to nepůjde tak rychle.
Takže jsem prsní? Teprve dva nebo tři roky. A v podstatě to není dost pokročilé, abych na to umřela — jen je to velmi nepříjemné.
Ach, ano. Ale jak vysvětlit, že vypadám zdravě — a že se mi již nevejdou živůtky, které byly šity dávno předtím, než jsem onemocněla, v době, kdy ještě o ničem nebyla řeč. Nejspíš tedy náhle zhubnu — snad je to tím, že jsem mladá a mám tak široká ramena, tak vyklenutý hrudník, tak španělské boky. Nemohu se vzpamatovat ze všech těch katastrof.
Jen ať mi dají ještě deset let — a v těch deseti letech slávu a lásku — a umřu spokojeně ve třiceti. Ne — ve třiceti pěti. Kdyby bylo s kým jednat, uzavřela bych smlouvu.
Zemřít v třiceti pěti — a mít život za sebou. On by byl v tu chvíli ještě mladý — je o čtrnáct nebo patnáct let starší než já.
Tony má čtyřicet pět let a je mladý — ten druhý by měl v době mé smrti čtyřicet devět.
Carolus má víc a lze ho ještě milovat, zvlášť když ho člověk miloval už dřív. Ach, bída. Ale chtěla bych se vyléčit... To jest... zastavit nemoc; neboť se to nikdy zcela nevyléčí — ale žije se s tím a dlouho, stejně jako kterýkoli domovník. Prsní! Je tu to slovo — i ta věc. Dám si všechny puchýřové náplasti, jaké si přejí — ale chci malovat.
Budu moci tu skvrnu zakrýt živůtky s květinami, s krajkami a tylem a tisícem rozkošných věcí, které člověk nosí, aniž je potřebuje — může to být dokonce hezké. Ach, utěšuji se. Puchýřové náplasti se nenosí celý život — po roce, nanejvýš po dvou letech léčení budu jako všichni ostatní, budu mladá... Já...
Ach! Říkala jsem vám přece, že budu muset zemřít. Bůh, nemoha mi dát, co by mi umožnilo žít, se z toho vyvléká tím, že mě zabíjí. Napřed mě zahrnul strastmi a teď mě zabíjí, aby s tím byl konec. Říkala jsem vám přece, že budu muset zemřít — nemohlo to trvat — ta žízeň po všem, ty kolosální touhy — nemohlo to trvat. Říkala jsem vám přece — před dlouhou dobou, před lety, v Nice, kdy jsem ještě jen neurčitě tušila vše, co potřebuji k životu. Ale ostatní mají víc a neumírají! To se podívejme!!
Nikomu to neřeknu — leda Julianovi, který tu dnes večeřel, a večer, když jsme se na okamžik ocitli sami, výmluvně jsem mu pokývla hlavou a rukou ukázala na hrdlo a hrudník.
Nechce tomu věřit — vypadám tak silně. Uklidňuje mě a uvádí příklady přátel, o nichž se lékaři mýlili...
Na to se mě ptá, co si myslím o nebi — říkala jsem, že se mnou špatně zachází, to nebe. Co si o něm myslím? Nic moc dobrého. On se domnívá, že věřím, že nic není, a že přece jen něco je. Ano, je to možné. Čtu mu „Naději v Boha“ od Musseta a on mi odpovídá invokací nebo kletbami Frankova... „chci žít!!“ Já také. Hleďme, baví mě to postavení odsouzenkyně — nebo skoro. Je to póza, je to vzrušení — skrývám tajemství, smrt se mě dotkla prstem, je v tom jistý půvab — a především je to nové.
A moci doopravdy mluvit o své smrti — to je zajímavé, a opakuji: baví mě to. Škoda jen, že bez nepříjemností nemohu mít jiné publikum než svého zpovědníka Juliana.

Poznámky

Prsní (poitrinaire): souchotinář, nemocný plicní tuberkulózou. Marie na ni zemřela 31. října 1884. ↩
Svaté katakomby v Kyjevě: Kyjevopečerská lávra (Klášter jeskyní), v jejíchž podzemních chodbách leží ostatky svatých. ↩
Hraběnka de Toulouse-Lautrec a paní Stralbová jsou Mariiny pratety, sestry jejího dědečka („deux grandes tantes“). ↩
Potain: Dr. Pierre-Carl Potain (1825–1901), význačný pařížský lékař, specialista na choroby srdce a plic. ↩
Svaté ženy (les Saintes femmes): velký náboženský obraz, který měla Marie na mysli — scéna u hrobu na velikonoční ráno. Pracovala na přípravných studiích k němu, ale nikdy jej nedokončila. ↩
Frank: hrdina Mussetovy dramatické básně La Coupe et les Lèvres (Pohár a rty, 1832). ↩