❦
Sobota 16. prosince 1882
Samedi 16 décembre 1882
Ach! Je toho tolik co říci. V ateliéru je již týden malá dívčina jménem slečna Feurgard, důvěrná přítelkyně Breslau, které jsem řekla, že Breslau o mně mluví zle. Ujistila mě, že to není pravda, a vyřídila náš rozhovor Breslau, která jí pak pověděla toto. Jsou to ovšem klepy – ale přesto poslouchejte. Cartwright se tedy jednoho dne zeptala Soutza, zdali se náš sňatek uskuteční (zdá se, že ho ohlašoval jako jistý), a Soutzo jí na to řekl o mně věci tak hanebné, že je nelze opakovat. Dáma to pověděla Breslau, která mě znajíc vyskočila s výkřikem, že je to hanebnost. Nakonec mi ta malá Feurgard včera říká, že kdyby byl ten pán prostě pomlouval, bylo by to ještě nic – ale že řekl ty nejhorší hrůzy a že považuje za svou povinnost mi říci, abych ho...
Oh ! il y a beaucoup à dire. Il y a à l’atelier depuis une semaine une petite jeune fille nommée Mlle Feurgard qui est l’amie intime de Breslau et à qui j’avais dit que Breslau avait médit de moi. Elle m’assura que c’était faux et a remis notre conversation à Breslau qui lui a alors raconté ceci. C’est des potins sans doute, mais écoutez tout de même. Donc Cartwright a demandé à Soutzo un jour si son mariage avec moi allait se faire (il paraît qu’il l’annonçait comme certain) et Soutzo lui alors dit des choses si infâmes de moi qu’on ne peut les répéter. La dame l’a dit à Breslau qui me connaissant a bondi en criant que c’était une infamie. Enfin cette petite Feurgard me dit hier que si ce monsieur avait médit simplement ce ne serait encore rien mais qu’il a dit les dernières horreurs et qu’elle croit de son devoir de vous dire de le...
Poznámka editorů
[Stránky 75 a 76 jsou z rukopisu vytrženy.]
[pages 75 et 76 arrachées dans le manuscrit.]
Sarah Bernhardtová je božská, obdivuhodná, skvělá, nesrovnatelná, nádherná. Inu, to je přece přirozené, že ano, když se člověk právě vrací z výměny dojmů.
Sarah Bernhardt est divine, admirable, superbe, incomparable, splendide. Eh bien c’est naturel n’est-ce pas en revenant d’échanger ses impressions.
Co jen říkaly nesmyslů – černých nesmyslů!...
Ce qu’elles ont dit de stupidités noires !...
Jen jsem v temnotě landa obracela oči k nebi a ani jsem se nepřela – protože se už nepřu, pokud nejde o mou pověst nebo o můj život. Už dlouho vedu válku se Soutzem a on stále přichází. Lidé se domnívají, že dělám, co chci. Suďte sami: říkám vám, že mě pokládají za tříleté dítě, neodporují mi, aby mě nezarmoutily, a dělají si po svém potají, přičemž všem vykládají, že mě všichni slepě poslouchají. Je to póza – nebo zákeřnost – nebo hloupost.
J’en levais les yeux au ciel dans l’obscurité du landau ne discutant même pas car je ne discute plus tant qu’il ne s’agit pas de ma réputation ou de ma vie. Voilà longtemps que je fais la guerre contre Soutzo et il vient toujours. On croit que je fais ce que je veux. Jugez-en, je vous dis qu’elles me croient âgée de trois ans, ne me contrarient pas pour ne pas me chagriner et agissent à leur guise en cachette en racontant à tout le monde que je suis aveuglément obéie. C’est une pose ou une perfidie ou une bêtise.
Vím já? Nejjasnější je, že mě ten Soutzo nesmírně zkompromitoval. Mám zkrátka samé štěstí. Už mě to nebouří; usmívám se nad tím s rezignací a soucitem. Nakonec je to až komické. A připadám si sama sobě jako rozkošná oběť houfu ohavných hloupostí.
Est-ce que je sais. Ce qu’il y a de plus clair c’est que ce Soutzo m’a très fort compromise. J’ai tous les bonheurs. Ça ne me révolte plus, ça me fait sourire avec résignation et pitié. Ça devient drôle à la fin. Et je m’apparais comme une ravissante victime d’une foule de stupidités atroces.
Slečně Feurgard je třiadvacet let a vypadá nejvýše na devatenáct – je velmi zajímavá, nadaná, inteligentní. Otec jí zemřel před rokem, žije s matkou a dvěma malými sestrami, z nichž jedna má patnáct let a slibuje skutečný talent. Má v sobě něco z malé matky rodiny. Bydlí hodinu od Paříže – chudé, sympatické, zajímavé.
Mlle Feurgard a vingt-trois ans et n’en paraît que dix-neuf, elle est très intéressante, douée, intelligente. Son père est mort il y un an, elle vit avec sa mère et deux petites sœurs dont une de quinze ans et qui promet un vrai talent. Elle a des allures de petite mère de famille. Elles habitent à une heure de Paris, pauvres, sympathiques, intéressantes.
Ráda bych mohla zaplatit, aby ta malá mohla přijít pracovat do ateliéru – ale bude třeba najít důmyslný způsob; jsou to povahy statečné a hrdé, jimž se těžko prokazuje laskavost.
Je voudrais pouvoir payer pour que la petite puisse venir travailler à l’atelier mais il faudra trouver un moyen ingénieux, ce sont des natures vaillantes et fières qu’il est difficile d’obliger.
Na schodech jsem potkala Juliana, který se cítil povinen opakovat mi to, co říkává, způsobem, jenž by podlomil, co mi z odvahy ještě zbývalo. Člověk by řekl, že chce přivést k rozumu namyšlenou, slepou a pýchou pomatenou ješitku. Kdybych se pokládala za mocnější než Bůh... víc by mi neřekl... Přesto se mi zdá, že musí vědět, co si o sobě myslím, a místo aby mě zabořoval až po obočí do toho bahna, v němž se dusím, bylo by možná lepší trochu mě podpořit. Ničemu z toho nerozumím – možná mu říkají, že se pokládám za většího génia než Rembrandta, a jelikož by to bylo mou zkázou, snaží se mě přivést k rozumu. Věřím, že jedná v dobré víře, a říká, že nikdo se o můj úspěch nezajímá více než on.
J’ai rencontré Julian dans l’escalier qui s’est cru obligé de me répéter ce qu’il dit d’habitude et de façon à abattre ce qui pouvait me rester de courage. On dirait qu’il veut faire rentrer dans son bon sens une vaniteuse aveuglée et affolée d’orgueil. Je me croirais plus forte que Dieu... Qu’il ne m’en dirait pas davantage... Il me semble pourtant qu’il doit savoir ce que je pense de moi et au lieu de m’enfoncer jusqu’aux sourcils dans cette vase ou je m’étrangle, il ferait peut-être mieux de me soutenir un peu. Je n’y comprends rien, peut-être lui dit-on que je me crois plus de génie que Rembrandt et comme ce serait ma perte il tâche de me rendre raisonnable. Je le crois de très bonne foi et il dit que personne ne s’intéresse plus que lui à mon succès.
A hned nato hrozné věty: „Dejte pozor – pokud se necháte strhnout k malování obrazů místo abyste prostě a hloupě pracovala, je po vás! Jste ztracena a myslím dokonce, že se z toho již nevzpamatujete! Ostatní jsou jen pochlebovači!“
Et aussitôt des phrases terribles de: prenez garde, si vous vous laissez entraîner à faire des tableaux au lieu de travailler bêtement, c’est fini ! Vous êtes perdue et je crois même que vous n’en reviendrez plus ! Les autres ne sont que des flatteurs !
Zkrátka se zdá, že věří, že existuje třicet tisíc mužů, kteří by mě prohlásili za Velázqueze, a že tomu věřím – a snaží se mě vyvést z omylu. Bylo by to výborné, kdybych měla sebemenší pýchu – ale zničená, jak jsem, ani vám nedovedu říci, jak to na mě působí. Už nevím, na čem jsem, ani co dělám. Dívám se na své malby a ničemu už nerozumím. Uvádí mi mé pokusy a studie jako definitivně zpackané výsledky, jako důležité obrazy, na které jsem spoléhala a jež se nevydařily. Co to vlastně znamená? Pokládá za nejpodivnější šílenství, že chci pro Salon namalovat portrét – vystavovala jsem před dvěma lety a od té doby jsem dle slov svých nejkrutějších nepřátel udělala jistý pokrok. Tak proč? Mozek mám z toho všeho tak omráčený, že už nevím nic, nerozumím ničemu – leda jedné věci... Totiž že jsem nepochybně bláznice a že kreslím křesla nebo krokodýly místo lidských rysů, a že mi to z milosrdenství neříkají.
Enfin il semble qu’il croit qu’il y a trente mille hommes pour me proclamer Vélasquez et que je le crois et il tâche de me détromper. Ce serait fort bien si j’avais le moindre orgueil mais anéantie comme je le suis je ne sais trop vous dire l’effet que cela produit. Je ne sais plus où j’en suis ni ce que je fais. Je regarde mes peintures et ne comprends plus rien. Il me cite mes essais et mes études commes des résultats définitifs manqués, comme des tableaux importants sur lesquels j’aurais compté et qui ont été ratés. Enfin qu’est-ce que ça veut dire ? Il semble envisager comme la plus extraordinaire folie que je veuille faire un portrait pour le Salon, j’ai exposé il y a deux ans et depuis au dire de mes plus cruels ennemis, j’ai fait quelques progrès. Alors pourquoi ? J’ai le cerveau si étonné de tout cela que je ne sais plus rien, ne comprends plus rien qu’une chose... C’est que je suis sans doute folle et que je dessine des fauteuils ou des crocodiles à la place de traits humains et que par charité on ne me le dit pas.