Sobota 16. prosince 1882

Ach! Je toho tolik co říci. V ateliéru je již týden malá dívčina jménem slečna Feurgard, důvěrná přítelkyně Breslau, které jsem řekla, že Breslau o mně mluví zle. Ujistila mě, že to není pravda, a vyřídila náš rozhovor Breslau, která jí pak pověděla toto. Jsou to ovšem klepy – ale přesto poslouchejte. Cartwright se tedy jednoho dne zeptala Soutza, zdali se náš sňatek uskuteční (zdá se, že ho ohlašoval jako jistý), a Soutzo jí na to řekl o mně věci tak hanebné, že je nelze opakovat. Dáma to pověděla Breslau, která mě znajíc vyskočila s výkřikem, že je to hanebnost. Nakonec mi ta malá Feurgard včera říká, že kdyby byl ten pán prostě pomlouval, bylo by to ještě nic – ale že řekl ty nejhorší hrůzy a že považuje za svou povinnost mi říci, abych ho...
Poznámka editorů
[Stránky 75 a 76 jsou z rukopisu vytrženy.]
Sarah Bernhardtová je božská, obdivuhodná, skvělá, nesrovnatelná, nádherná. Inu, to je přece přirozené, že ano, když se člověk právě vrací z výměny dojmů.
Co jen říkaly nesmyslů – černých nesmyslů!...
Jen jsem v temnotě landa obracela oči k nebi a ani jsem se nepřela – protože se už nepřu, pokud nejde o mou pověst nebo o můj život. Už dlouho vedu válku se Soutzem a on stále přichází. Lidé se domnívají, že dělám, co chci. Suďte sami: říkám vám, že mě pokládají za tříleté dítě, neodporují mi, aby mě nezarmoutily, a dělají si po svém potají, přičemž všem vykládají, že mě všichni slepě poslouchají. Je to póza – nebo zákeřnost – nebo hloupost.
Vím já? Nejjasnější je, že mě ten Soutzo nesmírně zkompromitoval. Mám zkrátka samé štěstí. Už mě to nebouří; usmívám se nad tím s rezignací a soucitem. Nakonec je to až komické. A připadám si sama sobě jako rozkošná oběť houfu ohavných hloupostí.
Slečně Feurgard je třiadvacet let a vypadá nejvýše na devatenáct – je velmi zajímavá, nadaná, inteligentní. Otec jí zemřel před rokem, žije s matkou a dvěma malými sestrami, z nichž jedna má patnáct let a slibuje skutečný talent. Má v sobě něco z malé matky rodiny. Bydlí hodinu od Paříže – chudé, sympatické, zajímavé.
Ráda bych mohla zaplatit, aby ta malá mohla přijít pracovat do ateliéru – ale bude třeba najít důmyslný způsob; jsou to povahy statečné a hrdé, jimž se těžko prokazuje laskavost.
Na schodech jsem potkala Juliana, který se cítil povinen opakovat mi to, co říkává, způsobem, jenž by podlomil, co mi z odvahy ještě zbývalo. Člověk by řekl, že chce přivést k rozumu namyšlenou, slepou a pýchou pomatenou ješitku. Kdybych se pokládala za mocnější než Bůh... víc by mi neřekl... Přesto se mi zdá, že musí vědět, co si o sobě myslím, a místo aby mě zabořoval až po obočí do toho bahna, v němž se dusím, bylo by možná lepší trochu mě podpořit. Ničemu z toho nerozumím – možná mu říkají, že se pokládám za většího génia než Rembrandta, a jelikož by to bylo mou zkázou, snaží se mě přivést k rozumu. Věřím, že jedná v dobré víře, a říká, že nikdo se o můj úspěch nezajímá více než on.
A hned nato hrozné věty: „Dejte pozor – pokud se necháte strhnout k malování obrazů místo abyste prostě a hloupě pracovala, je po vás! Jste ztracena a myslím dokonce, že se z toho již nevzpamatujete! Ostatní jsou jen pochlebovači!“
Zkrátka se zdá, že věří, že existuje třicet tisíc mužů, kteří by mě prohlásili za Velázqueze, a že tomu věřím – a snaží se mě vyvést z omylu. Bylo by to výborné, kdybych měla sebemenší pýchu – ale zničená, jak jsem, ani vám nedovedu říci, jak to na mě působí. Už nevím, na čem jsem, ani co dělám. Dívám se na své malby a ničemu už nerozumím. Uvádí mi mé pokusy a studie jako definitivně zpackané výsledky, jako důležité obrazy, na které jsem spoléhala a jež se nevydařily. Co to vlastně znamená? Pokládá za nejpodivnější šílenství, že chci pro Salon namalovat portrét – vystavovala jsem před dvěma lety a od té doby jsem dle slov svých nejkrutějších nepřátel udělala jistý pokrok. Tak proč? Mozek mám z toho všeho tak omráčený, že už nevím nic, nerozumím ničemu – leda jedné věci... Totiž že jsem nepochybně bláznice a že kreslím křesla nebo krokodýly místo lidských rysů, a že mi to z milosrdenství neříkají.