Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 17. října 1882

A místo o něm jsem snila o tom orléanistovi Tonym — dívali jsme se do téhož alba — naše hlavy se dotýkaly — nebylo to nepříjemné — naopak — ale jaký rozdíl oproti stisku ruky toho druhého. Tyto dva sny přicházejí jako by mi osvětlovaly propast, která je mezi tím, co může inspirovat okouzlující a zamilovaný muž (takový byl ve snu), a mužem, kterého milujeme. Ale příliš se zabývám sny — reality nejsou legrační... Tatínek odpověděl malým Pomarovým, kteří žádali povolení přijít na oběd jeden z těchto dní, že bude rád je vidět — a protože jejich dopis říkal, že Michka je jejich vězněm, tatínek napsal: v každém případě řekněte svému vězni, že moje dcera ho absolutně chce vidět dnes večer tady. Nepřišel ani včera ani dnes.
Večer jsem dělala náčrty — je tu pan Garnitský, dost starý a jak se patří — pak Kateřina, Paulova švagrová, a Nikolaj Jakovlevič, její bratr. (Bratr sestry Paulovy ženy.) Bratr je tlusté a vulgární stvoření, ale inteligentní a muzikant; [Přeškrtnuto: udušen a otupěn prostředím,] v němž žije imbecil. Večer jsme dělali hudbu. A celý den i večer jen mluvím — ostatně zde je to, co píši Julianovi: ...
„Je příliš zima na to, pracovat venku — a uvnitř je člověk příliš rušen — ostatně to snad není špatné, zůstat mimo vše po čtrnáct dní. Střídám vzduch jako hráč střídá židli... Koneckonců nikdy nevíte, do jaké míry jsem sebou znechucena. Slova umění, práce, malba mě bolí jako rány na ztlučenou kůži... Dojem je téměř fyzický. A zachovávám-li nějaké zdání odvahy, je to proto, že je zbytečné dělat radost lidstvu vystavováním svých trampot. Je to jakási stydlivost. Dospívám až k tomu, že hledám útěchu v porovnáváních — ale být jako ostatní — jací koli — je to už úpadek a zoufalství. Dost o tom — vím, že se vám pokusím namluvit, co není, poté, co jsem se posypala popelem"...