Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 14. října 1882

Celkem teta mě opustila na hranici — a cestuji s Paulem. Na stanicích dělám náčrty a cestou čtu „Tra las Montes" — takto si připomínám Španělsko, neboť Gautierova cesta je kolorovaná fotografie. Co mě tedy zdržuje od toho, plně milovat Th. Gautiera?
Co je tedy v té cestě, co drásá? Když vypráví nějakou legrační epizodu, nesmějeme se — a on říká: byla to nejhumorističtější věc na světě, nebo nejkomičtější na světě, nebo to bylo hrozně bláznivé atd. atd.
Působí to dojmem pána, který před vyprávěním říká, že se tomu smál jako blázen... Ale je tu ještě cosi jiného... Možná to není upřímné jako literatura — nebo spíše... Neplyne to samo od sebe... Nyní se říká, že ho je třeba obdivovat zejména, když mluví o umění — v té cestě o tom mluví příliš málo — a především! Vynechává Velázqueze. To nechápu od muže, který byl tak zamilován do malířství. Mluví o Goyovi — Goya byl jistě velký umělec, i když znám jen jeho obrazy — prý jsou kresby a lepty obdivuhodné.
Mluví tedy o Goyovi — ale Velázquez. Mluví o Murillovi a o kouzlu jeho malby. Ale Velázquez — to je člověk, který maloval nejobdivuhodněji — nikdo neudělal pravdivěji — je to přímostí, upřímností! Je to maso — a z hlediska malby je to vrchol umění.
Čekáme tu pět hodin na vlak... Místo se jmenuje Znamenka — a jsem tu, abych mluvila o Gautierovi, Velázquezovi atd. Je chladno a šedo... Kdyby bylo méně chladno — jaké počasí pro plenér.
Dívala jsem se na sedláky v jejich oděvech vybledlých větrem — jako ve všech zemích — a bez slunce — nuže, ujišťuji vás, že Bastienovy obrazy jsou podivuhodně přesné. Je to šedé, vypadá to ploše, nemá to konzistenci — říkají ti, kdo se dobře nedívali na přírodu venku — lidé zvyklí na ateliérské násilnosti — ale je to takto, je to zcela přesné, je to obdivuhodně pravdivé. Hle šťastlivec, ten Bastien! Já odjela se zármutkem z mého zmršeného rybáře. Ale pokusím se ho přemalovat v březnu pro Salon. To ten idiot Tony mě přiměl ho přemalovat! Bylo třeba nechat pozadí a oblečení a pracovat jen na hlavě. A ten orléanista, který chtěl tmavá místa a ráznost tam, kde žádné nejsou! Stále konvence, akademie!
Paul říká, že oba princové jsou zcela okouzlující a že mají každý dvě stě tisíc rublů renty. Mě to velmi láká — ale sotva si představím, že to je možné, ustupuji ze strachu, aby to nenarušilo moji malbu... Chtěla bych už být zpět...
Paul spí na pohovce. Rosalie spí. Je mi zima.
Co mě otravuje, je cestování s bratrem — lidé, kteří nás vidí, nás pokládají za manžele — a to mě obtěžuje... Je strašné, aby se myslelo na věc, která — kdybychom si... Nevím — ale to mě dráždí.
Dívají se na mě a hned si přirozeně pomyslí, že já... To mě dráždí. Je tu asi dvacet vojáků, kteří jedí a čekají na vlak — a dívají se na mě... Neboť je to legrační říci — ale po čtyři dny ve všech stanicích jsem nejhezčí — všechny ženy tady jsou skutečné příšery... Tito lidé mě tedy vidí s Paulem a přirozeně si řeknou, že jsem pravděpodobně jeho žena... A to mě dráždí... Zkrátka to dráždí. Soudím podle sebe... Když se dívám na lidi, okamžitě myslím... Zkrátka rychlá výprava do jejich existence — a tato záměna mě obtěžuje... Je to nepříjemné, když si myslí věci, které nejsou... A to mi ubírá prestiže — ne přímo prestiže... rozumíte...