Čtvrtek 5. října 1882

Ta imbecilní teta se vzpírá jako osel. Nechce jet do Ruska, protože musí dokončit tu záležitost Soulimy — kde byla zamíšena ve věku devatenácti let, kde Georges a Alexandre někomu dali pohlavek a ona byla přítomna — a to se jmenuje k soudu. Tedy ne — to je opravdu příliš k nepřitrpění. Mě blbosti [sic] přivádějí k šílenství. Naštěstí maminka poslechla tatínka — bez toho by se vše ještě táhlo. Ale co je na tom rozkošné, je to, že ty důvtipné ženy říkají také: proč tam chodila! Ale odpovídá se jim: aby se zbavila toho procesu — který je skončen — a teď máme klid! To je jedno, říkají — mohla tam nechodit!
Když to tak je, není co říci. Jenže tentokrát je to pobuřující — budu vypadat jako slečna, která cestuje sama. Koneckonců je to neuvěřitelné, neslýchané, mimořádné, přinejmenším překvapivé — mít takovou péči o vše, co se týká materiálního života, a netušit nic o životě mravním nebo společenském — nebo jak tomu chcete říkat!
Kvůli otevřenému oknu by se dělal pekelný povyk — a tady by mě nechala odjet — to jest doprovázejíc mě až k hranici, jako poprvé — a dávajíc cestě podezřelý a podivný ráz.
Ach! Jak je to otravné, můj Bože, jak je to otravné. Oh! Jsou hloupé, jsou bez rozmyslu, jsou to idiotky!!!