Pondělí 2. října 1882

Nesu svého proklatého starého rybáře Julianovi. „Není to špatné. Ale to není ono. Sáhla jste na něco velmi zajímavého — ale musí to být provedení první třídy! První třídy, rozumíte. Je sice pravda, že ještě nejste s to to takhle udělat — na tom nezáleží — já bych si oči vytrhal, ale něco bych z toho udělal.“
Zde v podstatě to, co říká starý Rodolphe — přidejte k tomu gesta, intonace a rozvití, které to vše obnáší. Kdepak, hrome — kdybych byla schopna udělat velmi dobrý kus, neplakala bych. Ale to je právě to! Musím dělat věci nad své síly — v mém věku Breslau nedělala plenéry s takovými pretencemi. Tedy... Už nevím pokolikáté to předělávám... Za rok bych to možná udělala napoprvé. Jenže starý Charles bude možná příští rok mrtvý — a já taky. Pouštím se do toho nejtěžšího, nedělám z toho Bastien-Lepageho — a křičím, jako by to nebylo přirozené a správné. Breslau dělala plenér teprve po roce — a ani ten nebyl tak obtížný. Neboť je velký rozdíl mezi figurou, která vystupuje proti zemi nebo stromům, věcem, které se málo mění, a figurou, která vystupuje proti vodě — z toho lze zešílet... Proto nechci nic dělat postupně... Naučila jsem se italsky v Dantovi. Ať je to jak chce — přijíždím na tento ostrov Grande Jatte, škrábu, strhávám, bourám a znovu připravuji, abych to zkusila naposledy... Ve stavu nervového napětí a mimořádného odhodlání... Byl by potřeba velký klid — a přemalovat to klidně, jako novou věc, využívajíc zkušenosti nabyté v těchto třech týdnech ostrovní malby... Stará Jacobová mi řekla, že budu na ostrově — a Edmond mi předpověděl, že na ostrově musím udělat nevím co, nebo že se mi přihodí něco šťastného — zkrátka ostrov má udělat mé štěstí... Na to jsem při odjezdu nemyslela — a teď tomu nevěřím — neboť aby tento rybář byl dobrou věcí... to by byl skutečný zázrak — proto o tom raději nemyslím a říkám si hned: ne, ne, ne a ne.