Úterý 5. září 1882

Bojidar přijel včera z venkova a... Večeře u nás, taktéž kněz. Každý den prší — sotva začnu něco venku, jsem celá promočená, a sotva se vrátím malovat do ateliéru, ukáže se slunce, takže... A pak... Neboť koneckonců... Stále totéž.
Z jedné strany dává hotel do ulice Ampère a vchod je na č. 30, ulice Ampère — samé krásné hotely s ateliéry, vesměs; ale z druhé strany vycházíme do ulice Brémontier, která je plná malých hotelíků a kokotek. To je to hrozné — hotel stojí na rohovém pozemku, ulice Ampère, ulice Brémontier a avenue Wagram se kříží a seříznutý roh hotelu čelí právě tomu. Z balkonu jsou tedy vidět ty malé hotelíky ulice Brémontier — při příjezdu mě to vyděsilo a tehdy padlo slovo o podnájmu hotelu. Neboť ty ženy mi nahánějí hrůzu, jako bych jimi trpěla nebo jako bych jimi měla hodně trpět... Vzpomínáte si na tu zprávu v „Figaru" o závodech v Nice roku 1876. Od té doby... A pak v Neapoli to byla hotová nemoc — stále jsem se domnívala, že mě pokládají za kokotu... A ve velkém hotelu s tetou, když jsem měla nádherný hlas a zpívala jsem ve svém pokoji všelijaké operní árie, pokládali mě za zpěvačku — a lépe informovaní dodávali: z petrohradského Divadla svatého Michala.
Nyní tohle sousedství... A pak maluji — často, velmi často se nedívám, jak jsem oblečená — většinou je to nějaká sukně a ledajaká halenka... Dělníci, architektoví pomocníci, natěrači papírů, ti všichni chodili sem a tam, chodí sem a tam — musí jim to připadat k smíchu... Ostatně stalo se mi, že jsem kouřila, a možná mě při tom viděli... A vlasy mám vždy příšerně neupraveně — zkrátka vypadám žalostně... To vše mi vykouzlil ze rtů ubohý Émile Bastien; [Začerněná slova: a to často] s tetou a oba kouříme — vyčetla jsem mu se smíchem, že kouří u mě, a on mi odpověděl, že kouřím sama. A jak to. Ale ano — a kouříte dokonce mimořádně dobrý tabák.
— A kdo vám to řekl?
— Ale... Poslyšte — a je to dokonce dost zvláštní — byl jsem v restauraci a slyším tři muže, z nichž jeden říká, že byl v ulici Ampère. Číslo? 30. Tak jsem poslouchal a slyšel vyslovit vaše křestní jméno...
— Marie?
— Ano, a řekl, že. Mluvil o jedné slečně... Okouzlující, která kouří velmi dobrý tabák — a pak o vašem oblečení... Ale neslyšel jsem to dobře.
Nemohl přece říct... Ale jsem zdrcena... A je to moje vina — a jednoho dne mě to nakonec učiní velmi nešťastnou, neboť takové věci mě zasahují, jako když udeří přesně do černého...
Bolí mě z toho hlava... A byla jsem hloupá s tím ubohým architektem — vyptávala jsem se ho, kdo ti muži byli, a on se domnívá, že to byli pomocníci od Pevriéra, architekta hotelu.
Zdálo se mi, že ten Bastienův bratr už není tak uctivý jako dříve a že se na mě dívá jinak — to mě znervózňovalo a byla jsem hloupá, smála jsem se příliš a koneckonců musel... Ach! Nevím už vůbec nic. Každý den prší — pro mě, která chci pracovat venku, je to zoufalé. Dodělala jsem malou dívku s deštníkem — špatné dílo a ta holčička měla odpornou hlavu, jedna z těch devítiletých uličnic, roztomilá a protivná jako málokdo. Pak jsem šla do útulku a neodvažuji se pustit do dvou malých chlapců najednou — budu nucena špatně skončit, na každou tvář je třeba počítat osm dní kvůli dešti a nepříjemnostem...
A kdybych malovala muže v kavárně... Nevím již — věci mě zasahují a pak... Nevyrovnaná povaha, hlava vzhůru nohama, a k tomu... Zkrátka blázen při vědomí...
Dumas otec řekl, že když člověk váhá mezi dvěma věcmi, znamená to, že ani jedna není dobrá... A dodává, že v životě nikdy neváhal déle než pět minut. Buď má velké štěstí, nebo pěkně lže —
Do Ruska nepojedu... To jest--- Neboť koneckonců není žádný důvod a--- Jsem si jistá, ať zvolím cokoli, dopadnu špatně. Promiňte, že mluvím anglicky — je to tím románem, který jsem četla — jinak krajané vévody z Hamiltonu ve mně nevzbuzují nic než odpor jako ztělesnění vypočítavosti, sobectví a jiných špatností. Ta egyptská záležitost a Suezský průplav!
Mluvilo se o tom, že by deportovali pana de Lessepse, který jim překážel v jejich hanebnostech... Já, které je to zcela lhostejné, jsem vyskočila při té urážce slávy, zásluh, cti. A byli by to udělali, kdyby to nutně potřebovali!... Tak chladná a cynická hanebnost odzbrojí... Zdá se mi, že by se člověk ani nemohl bránit...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „on the wrong" — na špatné straně, v nevýhodě.