Středa 6. září 1882

Nejsem umělkyně — chtěla jsem jí být, a protože jsem inteligentní, naučila jsem se jisté věci... Jak tedy vysvětlit, co Tony říkal, když jsem začínala:
— Máte vše, co se nedá naučit?
Zmýlil se... Ale dělám umění tak, jako bych dělala cokoli jiného... S inteligencí a obratností — to je vše. Proč jsem tedy kreslila křídelkou hlavy na stoly, kde se hrálo v karty na venkově, když mi byly čtyři roky? Všechny děti kreslí. A proč ten neustálý zájem kreslit, pokusy podle rytin — ještě v Rusku, pak v Nice mi ve dvanácti dali Bensu, který přicházel dvakrát třikrát týdně a s nímž jsme kreslily nebo malovaly hodinu. Tam shledali, že mám mimořádné vlohy... To trvalo dva roky... pak jsem — stále hledajíc skutečné vzdělání — měla dva tři další učitele, kteří mi každý dali dvě tři lekce, to jest s nimiž jsem pracovala dvě tři hodiny. Koneckonců když to dobře prozkoumám, zjistím, že tu vždy byl zájem učit se, nadšení, pokusy — a nikdo, kdo by to vedl — a pak cesta do Itálie, Řím... V románech se vypráví, že člověk má hned oči pro rozpoznání krásných věcí — já však přiznávám, že se mi oči pomalu otevírají pro krásy, to jest pro kvality obrazů... Zkrátka... Ztratila jsem důvěru, ztratila jsem odvahu, něco mi chybí —
Vidím krásu barvy, ale... Nemohu ani říci přímo, že to nezvládám — neboť jsou tu jedna dvě věci, které jsou pěknou barvou a dobrým malířstvím. Jestliže jsem to jednou dokázala, mohu to dokázat znovu --- Hle, jak se povzbuzuji... A přišla jsem sem, abych si dala výpověď z místa umělkyně a malířky... Z malířky především. Koneckonců maluji obstojně, ale myslím, že budu lépe sochařit... Cítím věci, které v barvě nic říci nemohou... Tvary, pohyby, výrazy...
A pak také půvabné věci, které... [Začerněná slova: nyní se nevyplatí] začínat, neboť jedu do Alžíru — ale po návratu na to můžete počítat...
Teď hodlám namalovat rybáře u vody — klidného starce s prutem...
Dnes jsem za tím účelem byla na Grande Jatte.