Pondělí 4. září 1882

A hle — nastydla jsem a onemocněla jsem, jak předpověděla třikrát ctěná matka Jacobová. A dost zábavný dopis od Bojidara jako odpověď na můj — ve stylu toho z Nice Julianovi — podepsaný Bojidar-tiste, Dina-toire et Marie-nocerosová.
Já jsem ho podepsala Andrej-jakási, Andrej-u zdi, Andrej-na-chodníku, Andrej-voluce atd. A co pak?
Napsala jsem Tonymu malý láskyplný vzkaz. A co pak? A co pak! Pak a to je vše.
A Rusko... Vzpomínám si na minulý rok — napsala jsem, že vstávám v sedm hodin, abych šla na procházku, a nazítří v sedm hodin se Michka procházel v zahradě v zbrusu nových světle šedých rukavicích — to Rosalie, na niž narazil...
Ach! Bylo by to krásné — neboť žádný talent, žádný génius by nestál v očích většiny tolik jako skvělý sňatek. Kdybych tam jela... Koneckonců je možné, že ty mladé lidi uvidím jen jednou nebo dvakrát — a jaká je pravděpodobnost? Koneckonců je to měsíc, který ukradnu své práci... Obraz se proto udělá neméně... Mé dvě postavy jsou ustáleny a nakresleny — je to práce, kde jí skoro není, vše je v efektu a měsíc plně stačí. Takže ztratím-li září, mám říjen a do 15. listopadu na to. A kdybych se vrátila vdaná, ó! Štěstí!... Zdá se, že jeden z nich — ten, kterého mi Paul určuje — je ten, který ukradl můj portrét Michkovi; zdá se tedy, že tento, a jmenuje se Vasily, je nejokouzlujícím a nejpoctivějším chlapcem na světě. Já bych byla dokonalou ženou... I kdyby to bylo jen z důstojnosti a pýchy...
No tak, ty troubo — invalido, co sní o výbojích.