❦
Čtvrtek 31. srpna 1882
Jeudi 31 août 1882
Plakala jsem nad posledními stránkami knihy — nad smrtí velkého, vznešeného Maryxe.
J’ai pleuré sur les dernières pages du livre, la mort du grand, du sublime Maryx.
Teď bych to potřebovala dát někomu přečíst — přála bych si, aby tu byla ta malá Američanka, nebo Tony. Nemohu si nechávat dojmy pro sebe, musím... Ale nejde o to. Kreslím svou Máří Magdalénu — mám model, který je pro to obdivuhodný; ostatně já viděla tvář, kterou potřebuji, před třemi lety, a tato žena má právě ty rysy a dokonce ten intenzivní, strašlivý, zoufalý výraz. Věřím, že tato kniha zasadila poslední ránu — sním jen o hlíně a mramoru, ale ten obraz musím udělat a budu dál bojovat. Jenomže v hlavě mám tolik krásných věcí k udělání — v sochařství, samozřejmě. Co mě v malbě okouzluje, je život, modernost, pohyb věcí, které vidíme — ale jak to říci?... Nadto je to zoufale těžké, skoro nemožné... A nedojme to! Nic v malbě se mě nedotklo tak jako Bastien-Lepageova Johanka z Arku — je tam ono nevím co tajemného, mimořádného... Cit pochopený umělcem, dokonalý, intenzivní výraz velkého vnuknutí.
Maintenant il faudrait le faire lire à quelqu’un, je voudrais que la petite Américaine soit là, ou bien Tony. Je ne puis pas garder mes impressions pour moi, il faut... Mais il ne s’agit pas de tout cela. Je dessine ma Madeleine, j’ai un modèle qui est admirable pour cela, du reste j’ai vu la tête qu’il me faut, il y a trois ans et cette femme a justement ces traits et même cette expression intense, terrible, désespérée. Je crois que ce livre a porté le dernier coup, je ne rêve que terre et marbre mais j’ai ce tableau à faire et je lutterai encore. Seulement j’ai dans la tête tant de belles choses à faire, en sculpture bien entendu. Ce qui me charme dans la peinture c’est la vie, c’est la modernité, le mouvement des choses qu’on voit, mais comment dire ?... Outre que c’est désespérément difficile, presque impossible ... Cela n’émeut pas ! Rien dans la peinture ne m’a touchée comme la Jeanne d’Arc de Bastien-Lepage, car il y a là ce je ne sais quoi de mystérieux, d’extraordinaire... Un sentiment compris par l’artiste, l’expression parfaite, intense d’une grande inspiration.
Zkrátka... Šel tam hledat něco velkého, lidského, inspirovaného a božského zároveň — to, čím to bylo v podstatě, co nikdo nepochopil před ním.
Enfin... Il est allé chercher là quelque chose de grand, d’humain, d’inspiré et de divin en même temps, ce que c’était en somme et ce que personne n’avait compris avant lui.
Co lidé udělali z Johanky z Arku! Proboha, maminčin kříž! Je to jako ty Ofélie a Markéty! Právě dělá Ofélii — bude to, jsem si jista, božské. Co se Markét týče — já ubohá mám v plánu jednu udělat... Neboť je tu okamžik k uchopení... Jako u Johanky z Arku... Je to tehdy, kdy dívka — ne operní Markéta v rouše z jemného kašmíru, ale vesnická dívka nebo z malého městečka, prostá nečitelné — nesmějte se, lidská, a pokud rozumíte, nesmějete se — tehdy, kdy dosud nerušená1 dívka vchází do své zahrady poté, co potkala Fausta, a zastaví se s napůl sklopenýma očima, dívajíc se do dálky, napůl užaslá, napůl se usmívající, napůl zamyšlená, cítíc, jak se v ní probouzí nevím co nového, neznámého, okouzlujícího a smutného... Ty ruce sotva drží modlitební knížku — téměř jim vypadne.
Qu’a-t-on fait des Jeanne d’Arc ! Bonté divine, la croix de ma mère ! C’est comme les Ophélie et les Marguerite ! Il est entrain de faire une Ophélie, ce sera j’en suis sûr divin. Quant aux Marguerite, moi chétive, j’ai le projet d’en faire une... Car il y a un moment à voir... Comme pour la Jeanne d’Arc... C’est lorsque la jeune fille, non pas la Marguerite d’opéra en robe de fin cachemire, mais la fille de village, ou de petite ville, simple illisible ne riez pas, humaine si vous comprenez vous ne riez pas, lorsque la jeune fille introublée [sic] jusqu’alors rentre dans son jardin après avoir rencontré Faust et s’arrête les yeux à moitié baissés, regardant au loin, moitié étonnée, moitié souriante, moitié pensive et sentant s’éveiller en elle on ne sait quoi de nouveau, d’inconnu, de charmant et de triste... Ces mains tiennent à peine le livre de prières près d’échapper.
Kvůli tomu pojedu do malého německého města a udělám to příští léto... Ale Bože můj — co jsem to dělala celé toto léto? Nic! Ostatně to snad ani nyní nemohu uskutečnit — a Markéta může ještě počkat.
Pour cela j’irai dans une petite ville d’Allemagne et je le ferai l’été prochain... Mais mon Dieu qu’ai-je donc fait tout cet été ? Rien ! D’ailleurs je ne le pourrais peut-être pas mettre à exécution à présent, et Marguerite peut attendre encore.
Ale můj obraz... Je tak krásné, tak vznešené ho namalovat. Nestálo by za to počkat ještě rok, abych lépe ovládala prostředky provedení...
Mais mon tableau... C’est si beau, si sublime à faire. Ne vaudrait-il pas mieux attendre encore un an pour être plus en possession des moyens d’exécution...
Ach! Jsem blázen — měla bych se učit gramatiku a myslím jen na psaní básní.
Ah ! je suis folle, je devrais apprendre la grammaire et je ne pense qu’à écrire des poèmes.
Měla bych chodit každý den do ateliéru do tří hodin a pak modelovat tři nebo čtyři hodiny.
Je devrais aller tous les jours à l’atelier jusqu’à trois heures et puis modeler pendant trois ou quatre heures.
To je pravda. A proč to nedělám? Proč je to tak na tomto světě?...
Voilà la vérité. Et pourquoi ne le fais-je pas ? Pourquoi est-ce ainsi dans ce monde ?...
Je pravda, že bytosti méně silné než já si dovolují dělat obrazy, ale jsou to ty, které dospěly a nemohou jít dál — já silná nejsem, ale mohu se taková stát; mám útěchu z toho, že jsem na počátku — vždyť celkově nepracuji ani pět let. A starý Robert-Fleury zůstal čtyři roky kreslit, než se dotkl barvy, a kolik jich zůstalo dva roky u sádry a léta u kresby. A já dobře kreslím a začínám celkem dobře malovat — v tom, co dělám, je život, to mluví, to se dívá, to žije... Tak tedy? Nic — pracovat... Jenomže nevidím svou velikost v malbě... To jest...
Il est vrai que des êtres moins forts que moi se permettent de faire des tableaux mais ce sont ceux qui sont arrivés et ne peuvent aller plus loin, je ne suis pas forte mais je puis le devenir, mais j’ai la consolation d’être au début, car enfin il n’y a pas cinq ans que je travaille en tout. Et Robert-Fleury le père est resté quatre ans à dessiner avant de toucher à une couleur, et combien y en a-t-il qui sont restés deux ans au plâtre et des années au dessin. Et je dessine bien moi et je commence à peindre pas mal, et il y a dans ce que je fais de la vie, cela parle, cela regarde, cela vit... Alors quoi ? Rien, travailler... Seulement je ne vois pas ma grandeur dans la peinture... C’est-à-dire...
Jsem zmatená, nevím již... Jsem zmatená...
Je suis troublée, je ne sais plus... Je suis troublée...
Ó blázne! Především je třeba znát své řemeslo — neboť pokud... Předně se nevyjadřuji dobře: řekla jsem, že myslitelé v malbě byli řemeslníci osmé kategorie... Možná... Ale myšlenka, krása a filosofie malby jsou v provedení, v přesném pochopení života... Zachytit život s tóny, které zpívají — a všechny pravé tóny zpívají. Kdokoli nebo cokoli přesně reprodukované je mistrovské dílo, neboť je to sám život; teď ještě přibývají velká vnuknutí jako Bastienova Johanka z Arku, ale jinak prostý portrét může být vzorem — je to lidská bytost, živá, se vším, co ji rozechvívá, co cítí, její oči, její tělo... Nedokážu se vyjádřit srozumitelně...
Ô folle ! il faut avant tout savoir son métier, car si... D’abord je ne m’explique pas bien, j’ai dit que les penseurs en peinture ont été des exécutants de huitième ordre... Peut-être... Mais la pensée, la beauté et la philosophie de la peinture sont dans l’exécution, dans la compréhension exacte de la vie... Saisir la vie avec des tons qui chantent et tous les tons vrais chantent. N’importe qui ou quoi exactement reproduit est un chef d’œuvre car c’est la vie même, maintenant il y a en plus les grandes inspirations comme la Jeanne d’Arc de Bastien mais autrement un simple portrait peut être un modèle car c’est un être humain, vivant avec tout ce qui l’agite, tout ce qu’il sent, ses yeux, sa chair... Je ne me fais pas comprendre...
Co se sochařství týče — myslíte si snad, že tam není provedení? Nuže — téměř ne; je tam více: je tam tvorba... Ano — klamání linií a barvy jsou ubohé starosti, člověk provádí, je zručný v sochařství, ale jinak dobrý — tvoří. Je to pravda, skutečná, celá, pravdivá bytost, jíž pokud jste umělcem sdělujete nejprve život! Myšlenku, vnitřní nebo tajemný nebo velký smysl — jste-li dojati a máte-li posvátný oheň. Je tu hmotná práce v obou, ale v sochařství je jednodušší, ušlechtilejší, více... Čestná, jestli tak mohu říci... Zkrátka, lze do ní vložit tu jiskru, to nejvyšší tajemství něčeho, co je ve vás, co je Božské a co neumím pojmenovat... Celkově — z jakéhokoli úhlu pohledu.
Quant à la sculpture, vous vous imaginez donc qu’il n’y a pas d’exécution ? Eh bien presque pas, il y a plus, il y a la création... Oui la tromperie des lignes et de la couleur sont des misérables préoccupations, on exécute, on est habile en sculpture mais autrement bon, on créé. C’est la vérité, l’être réel, entier, véritable auquel si vous êtes artiste vous communiquez la vie d’abord ! Une pensée, un sens intime ou mystérieux ou grand, si vous êtes ému et si vous avez le feu sacré. Il y a le travail matériel dans les deux, mais dans la sculpture il est plus simple, plus noble, plus... Honnête si je puis dire ainsi... Enfin on peut y mettre cette étincelle, ce suprême mystère de quelque chose qui est en vous, qui est Divin et que je ne sais pas dire... En somme de quelque façon qu’on y regarde.
Poznámky
Pozn. překl.: Mariino slovo: introublée [sic]. ↩