Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 31. srpna 1882

Plakala jsem nad posledními stránkami knihy — nad smrtí velkého, vznešeného Maryxe.
Nyní by to bylo třeba dát číst někomu — přála bych si, aby tu byla ta malá Američanka, nebo Tony. Nemohu si nechávat dojmy pro sebe, musím... Ale nejde o to. Kreslím svou Máří Magdalénu — mám model, který je pro to obdivuhodný; ostatně já viděla tvář, kterou potřebuji, před třemi lety, a tato žena má právě ty rysy a dokonce ten intenzivní, strašlivý, zoufalý výraz. Věřím, že tato kniha zasadila poslední ránu — sním jen o hlíně a mramoru, ale ten obraz musím udělat a budu dál bojovat. Jenomže v hlavě mám tolik krásných věcí k udělání — v sochařství, samozřejmě. Co mě v malbě okouzluje, je život, modernost, pohyb věcí, které vidíme — ale jak to říci?... Nadto je to zoufale těžké, skoro nemožné... A nedojme to! Nic v malbě se mě nedotklo tak jako Bastien-Lepageova Johanka z Arku — je tam ono nevím co tajemného, mimořádného... Cit pochopený umělcem, dokonalý, intenzivní výraz velkého vnuknutí.
Zkrátka... Šel tam hledat něco velkého, lidského, inspirovaného a božského zároveň — to, čím to bylo v podstatě, co nikdo nepochopil před ním.
Co lidé udělali z Johany z Arku! Proboha, maminčin kříž! Je to jako ty Ofélie a Markéty! Právě dělá Ofélii — bude to, jsem si jista, božské. Co se Markét týče — já ubohá mám projekt jednu udělat... Neboť je tu okamžik k uchopení... Jako u Johanky z Arku... Je to tehdy, kdy dívka — ne operní Markéta v rouše z jemného kašmíru, ale vesnická dívka nebo z malého městečka, prostá [Přeškrtnuto: nečitelné] — nesmějte se, lidská, a pokud rozumíte, nesmějete se — tehdy, kdy dosud nerušená [sic] dívka vchází do své zahrady poté, co potkala Fausta, a zastaví se s napůl sklopenýma očima, dívajíc se do dálky, napůl užaslá, napůl se usmívající, napůl zamyšlená, cítíc, jak se v ní probouzí nevím co nového, neznámého, okouzlujícího a smutného... Ty ruce sotva drží modlitební knížku — téměř jim vypadne.
Pro to pojedu do malého německého města a udělám to příští léto... Ale Bože můj — co jsem to dělala celé toto léto? Nic! Ostatně to snad ani nyní nemohu uskutečnit — a Markéta může ještě počkat.
Ale můj obraz... Je tak krásný, tak vznešený k vytvoření. Nestálo by za to počkat ještě rok, abych lépe ovládala prostředky provedení...
Ach! Jsem blázen — měla bych se učit gramatiku a myslím jen na psaní básní.
Měla bych chodit každý den do ateliéru do tří hodin a pak modelovat tři nebo čtyři hodiny.
Hle pravda. A proč to nedělám? Proč je to tak na tomto světě?...
Je pravda, že bytosti méně silné než já si dovolují dělat obrazy, ale jsou to ty, které dospěly a nemohou jít dál — já nejsem silná, ale mohu se jí stát; mám útěchu z toho, že jsem na počátku — vždyť celkově nepracuji ani pět let. A starý Robert-Fleury zůstal čtyři roky kreslit, než se dotkl barvy, a kolik jich zůstalo dva roky u sádry a léta u kresby. A já dobře kreslím a začínám celkem dobře malovat — v tom, co dělám, je život, to mluví, to se dívá, to žije... Tak tedy? Nic — pracovat... Jenomže nevidím svou velikost v malbě... To jest...
Jsem zmatená, nevím již... Jsem zmatená...
Ó blázne! Především je třeba znát své řemeslo — neboť pokud... Za prvé si nevysvětluji dobře: řekla jsem, že myslitelé v malbě byli řemeslníci osmé kategorie... Možná... Ale myšlenka, krása a filosofie malby jsou v provedení, v přesném pochopení života... Zachytit život s tóny, které zpívají — a všechny pravé tóny zpívají. Kdokoli nebo cokoli přesně reprodukované je mistrovské dílo, neboť je to sám život; teď ještě přibývají velká vnuknutí jako Bastienova Johanka z Arku, ale jinak prostý portrét může být vzorem — je to lidská bytost, živá, se vším, co ji rozechvívá, co cítí, její oči, její tělo... Nedávám se pochopit...
Co se sochařství týče — myslíte si snad, že tam není provedení? Nuže — téměř ne; je tam více: je tam tvorba... Ano — klamání linií a barvy jsou ubohé starosti, [Slovo začerněno: člověk] provádí, je zručný v sochařství, ale jinak dobrý — tvoří. Je to pravda, skutečná, celá, pravdivá bytost, jíž pokud jste umělcem sdělujete nejprve život! Myšlenku, vnitřní nebo tajemný nebo velký smysl — jste-li dojati a máte-li posvátný oheň. Je tu hmotná práce v obou, ale v sochařství je jednodušší, ušlechtilejší, více... Čestná, jestli tak mohu říci... Zkrátka, lze do ní vložit tu jiskru, to nejvyšší tajemství něčeho, co je ve vás, co je Božské a co neumím pojmenovat... Celkově — z jakéhokoli úhlu pohledu.