Pátek 1. září 1882

Dostávám dopis od maminky, která mi píše, že mladí sousedé přijíždějí na dva měsíce s přáteli a chystají se pořádat velké hony. Je připravena vrátit se, ale protože jsem říkala, aby mě upozornila, kdyby... Upozorňuje mě. Hle.
Hle. Nuže, to mě vrhá do oceánu nejistot, pochybností a neklidu. Kdybych tam jela — moje výstava je v háji... Kdybych alespoň dobře pracovala celé léto, mohla jsem mít záminku, že je třeba si odpočinout — ale ne. Koneckonců, přiznejte, bylo by to skvělé. Ano, ale nic není méně pravděpodobné... Čtyři dny a čtyři noci vlakem a obětovat roční úsilí, abych se šla snažit zaujmout a dát se provdat lidmi, které jsem nikdy neviděla... Rozum a úvahy do toho nepatří... Jakmile o tom šílenství diskutuji, snad to udělám... Neboť již nevím, co dělám... Půjdu k věštkyni, k matce Jacobové, která mi předpověděla, že budu velmi nemocná.
Za dvacet franků jsem si právě koupila štěstí na alespoň dva dny. Matka Jacobová mi věstí rozkošné věci — trochu zmatené... Ale to vše — co se opakuje s naléhavostí, je to, že budu mít obrovský, oslnivý úspěch — noviny o mně budou psát; velký talent, který budu mít... Pak velkou šťastnou změnu, velmi skvělý sňatek, hodně peněz a cesty, velké cesty. A pak, že miluji nebo budu milovat ženatého muže a že... Dovolíte, abych mluvila jako věštkyně? Byla jsem špatně oblečena a ta žena se nerozpakovala — řekla mi tedy, že budu žít s tím ženatým mužem a budu mít s ním děti. A že pokud to není pravda, nejmenuje se již Jacobová — a přísahá na Pána Boha a na nebe... Uvidíte, uvidíte — obrovský úspěch, hodně peněz, skvělý sňatek a ženatý muž... Vida... A jeden okouzlující, milý muž — ne ten ženatý, jiný, inteligentní, nadřazený, někdo zkrátka! Tmavovlasý s nádhernýma očima a rovným obočím, trochu sbíhavým... Tento muž mě miluje... Kdo to je? Připomíná to Tonyho... Ale co je zvláštní, je ta předpověď o umění, triumfu, cestě po vodě, skvělé změně... Pamatuji si jen věci, které opakovala desetkrát, přísahajíc, že se stanou.
A pak kolem mě zemřelí... Ale prozatím. Ó, můj obraz. A co ten ženatý muž... Jdu spát s dětinskou radostí, chcete-li, ale stálo to jen dvacet franků. Nepojedu do Ruska, ale do Alžíru... Neboť pokud se to má stát, stane se stejně dobře tam jako v Rusku.
Dobrou noc — udělalo mi to dobře.
Zítra budu dobře pracovat. Jednak trvala na tom úspěchu a té cestě a tom sňatku a pak na tom ženatém... A ten okouzlující mladý muž s krásnýma očima a rovným obočím... Ach! Budu prý zamilovaná, ach velmi zamilovaná, do manžela i do toho druhého i do ženatého... Je to vágní — co je jasné a co opakovala dvacetkrát, naléhajíc, jako by na tom závisel její oběd, je ten obrovský úspěch a sňatek a cesta... Je to málo, ale to člověku zajistí několik dobrých hodin. A že ještě budu nemocná, ale pokud jsem to již prožila, nebude to vážné — a dopis, který mi udělá velkou radost, a také...