Úterý 22. srpna 1882

Jdu na tržiště Temple s Rosalií. A oči mi z toho ještě zůstaly rozšířené. Je to nádherná čtvrť — koupila jsem pár starých věcí do ateliéru, ale dělala jsem jedině to, že jsem se dívala na typy. Ó ulice!! Ale to jest: kdybychom dovedli vyjádřit, co vidíme!!! Bohužel mám schopnost vidět a ještě jsem oslněna vším, co jsem viděla. Postoje, gesta, život zachycený přímo, přiroda pravdivá, živá. Ó! Překvapit přírodu a umět ji vyjádřit.
Hle velký problém. Ó! Proč nemám...
To zvíře Tony to dobře řekl: s vašimi aspiracemi, slečno, bych udělal vše na světě, abych se stal mistrem řemesla.
Tak se vracím a dělám několik náčrtů věcí letmo zahlédnutých — lavička na ulici s několika dívkami, které hovoří a hrají si spolu. Toto seskupení dětských tváří je rozkošné.
Pak stůl v kavárně se dvěma muži, jejichž tak charakteristické postoje jsou tam vryty do paměti a naznačeny na plátně — majitelka kavárny opřená v přítmí dveří.
A pak na Temple velice blonďatá dívka, která se směje, opřená o svůj krám — krám s pohřebními věnci. Tento poslední půjde udělat v ateliéru... Ale ty dva ostatní vyžadují plein air... Nevím, proč vám to všechno vyprávím. Od zítřka je to horečka!
Jsem šťastná a veselá při procházce do Boulogneského lesa s Adelinou.
Koneckonců, tyto věci, které člověk přistihne, jsou jako otevřená okna do života lidí — člověk předpokládá, hádá život, charakter, dny těchto lidí... Ale je to nádherné, ale je to tak nesmírně, vzrušujícně zajímavé!
Ale!... Hlupáci věří, že aby byl moderní nebo realistický, stačí namalovat první věc, která se naskytne, aniž by ji upravili. Neupravujte ji, ale vybírejte a překvapujte — to je vše.