Pátek 18. srpna 1882

Nenašly jsme Bastiena doma, nechávám mu vzkaz a zahlédnu, co přivezl z Londýna. Je tam malý uličnický poslíček, opřený o sloupek na ulici; zdá se, že člověk slyší rachot projíždějících vozů. A pozadí je sotva naznačeno — ale ta figura! Ten ďábelský člověk.
Ach! Ti příšerní idioti, kteří ho označují za pouhého řemeslníka. Je to silný, původní umělec, je to básník, je to filosof — [Slova začerněna: ostatní nejsou] než výrobci čehokoliv ve srovnání s ním. Člověk nemůže po zhlédnutí jeho malby nic jiného obdivovat, protože je to krásné jako příroda, jako život. Minule byl Tony nucen přiznat mi, že je třeba být velkým umělcem, aby člověk dokázal kopírovat přírodu, a že jen velký umělec je schopen přírodu pochopit a vyjádřit. Ideál je ve výběru — co do provedení, musí být vrcholem toho, čemu nevědomci říkají: naturalismus.
Malujte si klidně Enguerranda de Marigny nebo Agnès Sorelovou — ale ať jsou jejich ruce, vlasy, oči živé, přirozené, lidské. Námět je málo důležitý. Jistě, ze všech hledisek je moderní to nejzajímavější — ale pravý, jediný, dobrý naturalismus spočívá v provedení.
[Napříč: A mistři si brali náměty ze své doby — a to často.]
Ať je to sama příroda, život, ať oči mluví! Nezáleží na tom, zda je to slečna de La Vallière nebo Sarah Bernhardtová... Jistě, je těžší vás zaujmout... a přesto!
Kdyby Bastien maloval slečnu de La Vallière nebo Marii Stuartovnu — třeba mrtvé, zaprášené a otřepané jak jsou — ony by přesto znovu ožily. Je tu také náčrt malého portrétu Coquelina... Vrátila jsem se zkamenělá úžasem — je to jeho grimasa, jeho ruce se pohybují, mluví, mžourá očima!...