Sobota 19. srpna 1882

Skutečný Bastien odjel do Damvillers, kde zůstane pět měsíců — architekt přichází omluvit staršího bratra. Pak jsme mluvily o Cartwrightové, a poctivý architekt, důkladně vyzpytovaný, přiznává, [že] nemám chodit na její večírky, protože ženy, které bych tam mohla potkat, by mě nemusely považovat za to, co jsem, mohly by mě zaměnit s jinými ženami a... Celkově pro devatenáct z dvaceti lidí bych vypadala, jako bych do toho salónu patřila... Ostatně sama Cartwrightová je velmi milá žena, kterou má velmi rád, a já ji mohu navštěvovat, ale zřídka a ne před lidmi. Ano, to jsem si myslela. Ostatně to nám řekl každý.
Je to kvůli Breslauové, že jsem chtěla vidět tu krásnou Američanku...
Ach! Jak mě trápí, že nejsem nic.
Pracuji v zahradě, která mi dává přesně kulisy Parc Monceau — dělám uličníka asi dvanáctiletého v halence a zástěře, sedícího na lavičce a čtoucího ilustrovaný list, s prázdným košíkem vedle... To se neustále vidí v Parku i na ulicích tady.
Kdykoli myslím na svůj obraz, nemohu večer usnout. Není možné, aby!.. Nebo mi něco zabrání ho udělat!... Kdybych ho dělala s celou tou vášní, kterou do toho od nynějška vkládám, nemohl by být zcela špatný... Nuže... Přijdou věci... Jsem zmatená jen při pomyšlení... Nemůže se stát, abych udělala dobrý obraz — netroufám si o tom ani snít, a tato myšlenka mi obrací mozek...
Mám v hlavě i portrét... Chtěla bych poslat ten obraz a portrét... Už vidím Dinu — bude nádherná, s nádechem tajemství, neznáma v jejích kočičích očích; mimořádný výraz v jejím japonském obočí a mírně šikmých očích — nevím co, co se nepodobá výrazu Mony Lisy, ale které má také své tajemství...
Breslauová je na tři měsíce ve Švýcarsku. Půjde malovat malé sedláčky, řekl mi Tony. Bastien namaloval malého chlapce — tak ona jich udělá dva nebo tři. Copak jsem se nepokoušela o tři v Nice, vždy ve stopách Bastienova chlapce? Ona se bude chtít příští rok napravit za letošní propadák... Ale pohleďte, jak když člověk má stejné nápady... Já mám v hlavě malovat dva nebo tři uličníky už od toho Bastienova chlapce — v Nice jsem kreslila a připravovala, pak nevím co, a plátno bylo propíchnuto. Breslauová to udělá.
Bojím se jí... Ach! Ale já nejsem nic — nemusím se ani bát... protože nejsem nic.