Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 17. srpna 1882

Poslední sezení — můj umělec hledá námět pro obraz, něco moderního a dobrého... A pak „touží zanechat ve svém díle figuru aktu", jenomže je tak těžké najít krásný model; zdá se, že vidí tak nepřekonatelné obtíže... Řekl by člověk, že krásná nahá žena v Evropě již neexistuje. To vás napadne, nabídnout se jako modelka. Já bych to klidně udělala, kdyby to opravdu mělo vejít do dějin... Nebo třeba jen proto, abych měla svůj portrét v tom... kostýmu... Snad i doufal... Nepočítaje v to, že bych to řekla se smíchem... Neboť když hovoříme, říkám věci s lehce posměšným výrazem nebo s předstíranou naivitou, která chce tak vypadat, a to lecco dovoluje.
Ostatně víte — myslím, že Tony má o mně velmi správné mínění, to jest věří mi, že jsem to, čím bych se chtěla zdát, totiž naprosto milá — nebo abych mluvila vážněji — pravá slečna, dítě dokonce v tom smyslu, že třebaže hovořím jako žena, v hloubi duše a pro sebe jsem andělem čistoty. Skutečně věřím, že mě respektuje v nejvyšším smyslu slova a že kdybych kdy slyšela od něho přede mnou něco nevázaného, byla bych naprosto překvapena. Protože koneckonců vždy říkám, že o všem mluvím — o všem? Jak? Je způsob a způsob; není to jen slušnost, je to ostýchavost řeči; možná mluvím jako žena, ale užívám... metafory, věci upravené tak, že přestože říkám [Slova začerněna: tyto věci], vypadám, jako bych se jich nedotýkala — jako kdybych místo „můj obraz" říkala „věc, kterou jsem udělala". Nikdy jsem ani s Julianem nepoužila slova: milenec, milenka, poměr — těch přesných a běžných výrazů, díky nimž vypadáte, jako byste mluvili o věcech důvěrně známých. Víme dobře, že to vše víme, ale přejíždíme přes to; kdybychom nevěděli nic, nebyli bychom zábavní, neboť jsou zákoutí v rozhovoru, kde trocha zlomyslnosti a posměchu vůči oné zvané lásce je nezbytná, i jen zběžně. S Tonym mluvíme především o umění; ale nakonec to vede k hudbě, k literatuře... Nuže, vidím, že Tony bere tato... poznání v jejich pravém smyslu, že mu to připadá velmi přirozené a že má-li já upřímnost nepředstírat hloupost, má on takt nikdy neříct tolik co já. Nyní řekněme, že mě nemůžete posuzovat podle tohoto deníku, kde jsem vážná a bez ozdob; když hovořím, jsem lepší — jsou tam pohyby, pózy jazyka, obrazy, věci nové, nalezené, barevné, vtipné... Ne vždy, to je zřejmé, ale jsou lidé, kteří zábavní nikdy nejsou.
Celkově je portrét hezký — dokonce je tam jedna ruka, která je rozkošná. Je to podobné, ale bude na tom pracovat ještě za měsíc, pak bude zcela hotový.
Jsem hloupá a ješitná... Hle, věřím, že mě tento akademik vidí tak, jak vidím sebe, a oceňuje tedy všechny mé záměry, jako by šlo o hru herečky. Člověk přehání své zásluhy — to je známo — přivlastňuje si je, i když jich je zcela zbaven; dobrá, jednou to přiznáme — pak vám řeknu, že je velmi příjemné věřit, že jsme oceněni... A pak s Tonym nebo Julianem se otevřu více než s ostatními, cítím se na pevné půdě a důvěra mi dává půvab, který jinde nemám. Julian je však jiný druh — jsou to zákulisí, tam dbám na sebeúctu, mám výřečnost a jsem ta malá osoba, na níž se nedají provádět kousky. A vidíte — Julian si vždy nemyslel, že jsem to, co jsem; předpokládal, že jsem mnohem světáčtější než... ve skutečnosti, ale upouští od toho; podezříval věci ne příliš dobré... Teprve tím, že mě vídá, začíná mě vidět správně — a to ještě přebytkem bystrozrakosti, neboť starý Rodolphe je hluboký ničema; ale Tony má povahu jemnější, sentimentálnější, a proto je i naivnější a snáze se dá oblafnout. Ach! Říkám si nepříjemné věci... Víte?
Tedy, přišel dnes večer k večeři — od chvíle, co pózuji, přichází velmi často a zdá se, že přichází velmi ochotně a nachází v mém rozhovoru velký půvab; bylo by třeba být pokryteckou nebo hloupou, abych si toho nevšimla... Nyní od toho k citům něžnějším je daleko... To je zřejmé, ale víte, jak jsou ženy ješitné — chvílemi si představuji... To jest, hle: připadám si tak rozkošná, že jakmile mi připadá, že mi někdo zcela rozumí, dospívám mimovolně a skoro nevědomky k závěru, že musím probouzet zvláštní city.