Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 17. srpna 1882

Poslední sezení — můj umělec hledá námět pro obraz, něco moderního a dobrého... A pak „touží zanechat ve svém díle figuru aktu“, jenomže je tak těžké najít krásný model; zdá se, že vidí tak nepřekonatelné obtíže... Řekl by člověk, že krásná nahá žena v Evropě již neexistuje. Člověk by se z toho nejraději sám nabídl jako modelka. Já bych to klidně udělala, kdyby to opravdu mělo vejít do dějin... Nebo třeba jen proto, abych měla svůj portrét v tom... kostýmu... Snad i doufal... Nepočítaje v to, že bych to řekla se smíchem... Neboť když hovoříme, říkám věci s lehce posměšným výrazem nebo s předstíranou naivitou, která chce tak vypadat, a to lecco dovoluje.
Ostatně víte — myslím, že Tony má o mně velmi správné mínění, totiž že mě má za to, čím bych se chtěla zdát, totiž za naprosto milou — nebo abych mluvila vážněji — za pravou slečnu, ba za dítě v tom smyslu, že třebaže hovořím jako žena, v hloubi duše a pro sebe jsem andělem čistoty. Skutečně věřím, že mě respektuje v nejvyšším smyslu slova a že kdyby přede mnou někdy řekl něco nevázaného, byla bych naprosto ohromená. Vždyť přece pořád tvrdím, že mluvím o všem — o všem? Jak to? Záleží na tom jak; nejde jen o slušnost, jde o cudnost řeči; možná mluvím jako žena, ale užívám... metafory, věci upravené tak, že přestože říkám tyto věci, vypadám, jako bych se jich nedotýkala — jako kdybych místo „můj obraz“ říkala „věc, kterou jsem udělala“. Nikdy jsem ani s Julianem nepoužila slova: milenec, milenka, poměr — těch přesných a běžných výrazů, díky nimž vypadáte, jako byste mluvili o věcech důvěrně známých. Každý ví, že se to všechno ví, ale jen se po tom lehce sklouzne; kdybychom nevěděli nic, nebyli bychom zábavní, neboť jsou zákoutí v rozhovoru, kde trocha zlomyslnosti a posměchu na účet takzvané lásky je nezbytná, byť jen docela mimochodem. S Tonym mluvíme především o umění; ale nakonec to vede k hudbě, k literatuře... Nuže, vidím, že Tony bere tyhle... znalosti tak, jak jsou míněny, že mu to připadá docela prosté a že mám-li já tu upřímnost nedělat ze sebe hloupou, má on zase ten takt nikdy neříct tolik co já. Nyní řekněme, že mě nemůžete posuzovat podle tohoto deníku, kde jsem vážná a bez ozdob; když hovořím, jsem lepší — mám své způsoby, řečnické pózy, obrazy, věci nové, nalezené, barevné, vtipné... Ne vždy, to je zřejmé, ale jsou přece lidé, kteří zábavní nejsou nikdy.
Celkově je portrét hezký — dokonce je tam jedna ruka, která je rozkošná. Je to podobné, ale bude na tom pracovat ještě za měsíc, pak bude zcela hotový.
Jsem hloupá a ješitná... Namlouvám si, že mě ten akademik vidí tak, jak vidím sebe, a oceňuje tedy všechny mé záměry, jako by šlo o hru herečky. Člověk přehání své zásluhy — to je známo — přivlastňuje si je, i když jich je zcela zbaven; dobrá; a když už jsme to přiznali, řeknu vám, že je velmi příjemné věřit, že jsme oceněni... A pak s Tonym nebo Julianem se otevřu více než s ostatními, cítím se na pevné půdě a důvěra mi dává půvab, který jinde nemám. Julian je však jiný druh — jsou to zákulisí, tam dbám na sebeúctu, mám výřečnost a jsem ta malá osoba, na níž se nedají provádět kousky. A vidíte — Julian si vždy nemyslel, že jsem to, co jsem; předpokládal, že jsem mnohem světáčtější než... ve skutečnosti, ale upouští od toho; podezříval věci ne příliš dobré... Teprve tím, že mě vídá, začíná mě vidět správně — a to ještě přebytkem bystrozrakosti, neboť starý Rodolphe je hluboký ničema; ale Tony má povahu jemnější, sentimentálnější, a proto je i naivnější a snáze se dá oblafnout. Ach! Říkám si nepříjemné věci... Víte?
Tedy, přišel dnes večer k večeři — od chvíle, co pózuji, přichází velmi často a zdá se, že přichází velmi ochotně a nachází v mém rozhovoru velký půvab; musela bych být pokrytecká nebo hloupá, abych si toho nevšimla... Ovšem od toho k něžnějším citům je daleko... To je zřejmé, ale víte, jak jsou ženy ješitné — chvílemi si představuji... Totiž takhle: připadám si tak rozkošná, že jakmile mi připadá, že mi někdo zcela rozumí, dospívám mimovolně a skoro nevědomky k závěru, že musím probouzet zvláštní city.