Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 10. srpna 1882

Ten ubohý Tony vymazal levou ruku na konci sezení — i když je člověk akademikem, má čestnou medaili a maluje nudné obrazy, není o nic méně náchylný... Především chce udělat něco velmi dobrého; řekl mi, že po tom skoro dostal noční můry a migrénu, protože to nepřijde hned na poprvé. Nuže, já protože jsem tak často v tomto stavu, soucítím s těmito strastmi, které dobře znám... A které si člověk nedovede představit, když není v oboru.
Každý večer píše svůj deník jako já — co myslíte, co tam může o mně psát? Věří, že mi Breslauiny vavříny nedají spát... Ale ví, jak dobře si uvědomuji svoji skromnost... Je to pravda, teprve nedávno říkám můj obraz, a přesto mi to připadá jako přílišná troufalost.
Teprve když jsem slyšela jiné nuly říkat můj náčrt, můj obraz atd., odvážila jsem se... A pokud to považuji za druh směšnosti, je to proto, že doufám, že budu mít právo to říkat nahlas, a nechci to (Přeškrtnuto: dramatizovat), zmenšovat příliš důvěrným a nepřiměřeným užíváním... Tomu rozumíte, ne? Tony si nechá zaplatit portrét, to je zřejmé — ale to by mi vadilo jen tehdy, kdybych si mohla myslet, že ho pár bankovek přiměje zaujmout vůči mně příznivý postoj... Ale není se čeho bát; a ostatně nejvíce mě povzbuzoval tehdy, když mě neznal a nikdy nebyl u nás doma. Přijde k večeři, povídáme si, a kdyby pak šlo o opravu, je stejně přísný, jako bych ho viděla podruhé — a právě to je dobré.