Pondělí 7. srpna 1882

Zdálo se mi, že mi Cassagnac říká, že mě vždy miloval.
Včera jsme o tom mluvili, Tony říká, že jím pohrdá hlavně kvůli jeho prvním soubojům, při nichž riskoval, že zabije lidi, jen aby se proslavil. Čistý a mírný Tony!
Já ho zbožňuji, toho Cassagnaca — byl tam hrozný herec s takovýmito kníry, který hrál ušlechtilého hrdinu... Nuže ano, Cassagnac je Porte Saint-Martin a [je] (nejasné) — musím mít vulgární vkus, nebo spíše je to typ, který muži haní ze žárlivosti, neboť ho zbožňují všechny ženy. Ó, jaká hanba! Když si na to pomyslím! Nedovedete si představit — nikdy o mně neměl slušnou myšlenku! Pamatujete se, jak jsme s Dinou k němu šly převlečeny? A on se nás ptal, jak jsme dokázaly vyjít z domu — tak jsem vymyslela, že jsme řekly, že jdeme za přítelkyněmi z ateliéru, a že kdyby nás tam přišli hledat, Rosalie dostala příkaz vše zařídit, neboť je zvyklá na naše útěky v Itálii. Nepřítel, darebák, zrádce — mohl by vymyslet něco horšího, kompromitujícího, špinavějšího?
Co si o mně asi myslel? S opravdovým zoufalstvím si to kladu. Bože můj, vždyť vidíte, že musím moci... Ale jak.
A pak mi nikdy neuvěří.
I kdybych se skvěle provdala, bude si přesto myslet to, co jsem o sobě řekla... A navíc bych ho měla nenávidět, nenávidět, nenávidět... Proto se musím pomstít.
Ulice! Cestou od Tonyho jsme projížděly třídami kolem Vítězného oblouku — bylo asi půl sedmé večer, v létě, vrátní, děti, poslíčci, dělníci, ženy, všichni ve vratech nebo na lavičkách, nebo se bavící před vinotékami. Ale jaké jsou tam nádherné obrazy! Prostě nádherné! Daleko ode mě, abych usilovala hlavně o parodii skutečnosti — to dělají vulgaristé; ale v tomto životě, v této skutečnosti jsou věci nádherné. Největší mistři jsou velcí jedině díky pravdě. Vrátila jsem se domů uchvácena ulicí — ano, a ti, kdo se vysmívají tomu, čemu říkají naturalismus, nevědí, co to je, a jsou hlupáci. Jde o to zachytit přírodu na místě činu, umět vybírat a zachytit. Volba dělá umělce.
Můj portrét bude nesporně banální. Sedím ve velkém křesle, v bílých mušelínových šatech s mírným výstřihem. Póza je celkem živá, vypadám, jako bych hovořila, jsem čelem. Je to velmi všední.
Vracím se k ulici... Dala by se těžit jako zlatý důl... Nechtěla bych se dotýkat venkova — tam vládne svrchovaně Bastien-Lepage — ale pro ulici ještě žádný... Bastien nebyl. A v naší zahradě lze malovat skoro vše. Jsem v jednom z těch dnů, kdy má člověk třicet šest věcí na práci.