Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 8. srpna 1882

Opět jsem ve snu viděla třicetiosmiletého novináře — ostatně 2. prosince bude mít třicet devět a já 26. listopadu dvacet čtyři. Stárneme.
Já, pokud jsem na počátku udělala velké pokroky, bylo to proto, abych vytvořila ten proslulý portrét. Tři dny pózuji a nedělám nic, zdá se mi, že je vše hotovo, že nemohu nic dělat!...
Opět jsem pózovala, teta mě přiveze, odejde na nákupy a vrátí se jako každý den. Ale hlava se mi trochu plete z Daudetových „Králů ve vyhnanství" — četla jsem to již, ale začínám znovu: jsou tam tak nádherné stránky, taková jemnost analýzy, taková přesnost výrazu, který mě okouzluje, věci, které dojmou k slzám. Věci citu... Myslím na to i kvůli Tonymu dnes večer. Je smutný — jeho otci je osmdesát šest let a matce sedmdesát pět, jeho švagr umírá, zůstane mu jen sestra s dětmi. Je tam tak sám, večery tráví v samotě, nudí se a stěžuje si na to. Říkala jsem vám — je to citlivá bytost — a nakonec řekl, že se jednou ožení... A já, jako bych byla starý mládenec, se dám do přemýšlení... To jest dám se sledovat city druhých; stává se mi to často — tak asi musejí dělat romanopisci, zdá se mi, ne?
Člověk téměř vstoupí do kůže lidí a myslí s nimi nebo za ně — je to únik ze sebe sama, který dokáže nadchnout, a pak... „Králové ve vyhnanství". Ach, ty rozkošné a dojemné věci. Mérautova láska ke královně. Láska je krásná. Ale kde najdu toho mimořádného muže, toho hrdinu... Neboť to musí být hrdina — slovo vydané posměchu je přesné.
Tony a jeho manželomilství... Je to sentimentální, klidné... jako když jsem myslela na Gabriela... Ale umění potřebuje celou bytost — proto prý musí umělec vzdát se lásky nebo se oženit... Je ještě lepší se oženit, protože umění především, nuže ano, ale ženy nepotřebují tolik jako muži to, čemu... Dumas fils říká láska... Ó! Vytvořit svůj obraz, ó! Mít talent. Ten portrét mi plýtvá časem! Takový obyčejný portrét [Slova začerněna: s tím], ani ne hezký. To není život — když nepracuji, vše mě opouští; při malování si představuji, že tkám své štěstí; v nečinnosti se vše zastaví, nastane noc a ticho.
A to ani nemluvím o tom velkém žalu, o té hrůze špatně slyšet — a to zvláště při pózování. Jsem strašně pokořena tou vlídností, s níž mi Tony mluví, aniž by příliš křičel...
V salónu, v divadle to není znát, ale ve dvou nebo ve třech, v klidných rozhovorech jsem hluchá. Je to kvůli mému nemocnému hrdlu — snažila jsem se o tom mluvit, ale síla mi chybí, a nikdy jsem nedokázala říci víc než napůl, že mám nemocné hrdlo a že mi to stoupá sem, do hlavy, do uší, že je to velmi nepříjemné. A Tony radí, abych šla k serióznímu doktorovi, který mi to vyléčí.