❦
Neděle 6. srpna 1882
Dimanche 6 août 1882
Telegram mi oznamuje, že očarovaní princové nejsou na venkově, a tak máma a Dina odjíždějí samy. Tony přijde k večeři a pak jdeme na „Hrbáče“1 do divadla Porte Saint-Martin, abych se nezabývala nudou z odjezdu. Je to jako káva, kterou se zapíjí lék.
Une dépêche m’apprend que les princes enchantés ne sont pas à la campagne, par conséquent maman et Dina partent seules. Tony vient dîner et nous allons ensuite voir le « Bossu » à la Porte Saint Martin pour ne pas m’appesantir sur l’ennui du départ. C’est comme le café que l’on avale avec une médecine.
Amélie prý zpočátku Tonyho zbožňovala a její obrat v tom hlupákovi vyvolal jakési dotčení. Irma má přece pravdu, je hloupý. Víte, že si šel stěžovat k Julianovi, že ho Amélie přestala zdravit? „To nestrpím podruhé,“ řekl prý Julianovi.
Il paraît qu’Amélie a commencé par adorer Tony et que sa volte face a causé une sorte de dépit à cet idiot. Car Irma a raison il est bête. Non, savez-vous qu’il est allé se plaindre à Julian de ce qu’Amélie ne le saluait plus ? Je le souffrirai pas une seconde fois, a-t-il dit à Julian.
Ó! Julian se tomu musel smát — ten přece vůbec hloupý není, ani stará panna, ani klidný, ani posedlý.
Oh ! il a dû en rire Julian qui n’est pas bête du tout lui, ni vieille fille, ni calme, ni maniaque.
Nakonec posloucháme naše drama, které je dost zábavné. Kdybych byla mužem, byla bych úplným prostopášníkem, neboť muži nemají povinnost odolávat... hloupůstkám, které jim přicházejí na mysl...
Enfin nous écoutons notre drame qui est assez amusant.Si j’étais homme j’aurais été un franc noceur, car les hommes ne sont pas obligés de résister aux... bêtises qui passent par la tête...
Kdo to může vědět?... Není to ani konkrétní člověk, ani cit, ale jakési rozpoložení, které pramení z hromady malých příčin mravních i tělesných... A pak je to tak prchavé. O tom se ostatně nikdy nemluví, nikdo se k tomu nepřiznává, neboť to trvá tak krátce, že v okamžiku, kdy člověk píše, je to dávno pryč. Existují opravdu takoví chladní mramoroví lidé, kteří nebyli nikdy, nikdy zasaženi žádnou tužbou... přízemní? Já tomu nevěřím, neboť vám řeknu hrozné věci: jsou chvíle, kdy kdokoli... kdokoli... jen trochu snesitelný v černém fraku za vámi v divadle nebo naproti vám v salónu vám může vnuknout věci, které by se daly nazvat nepatřičnými.
Est-ce qu’on sait ?... Ce n’est ni un individu, ni un sentiment, mais une disposition qui résulte d’un tas de petites causes morales et physiques... Et puis c’est si passager. On n’en parle jamais du reste, personne ne l’avoue car ça dure si peu, qu’au moment où on écrit c’est passé depuis longtemps. Est-ce qu’il y en a vraiment de ces marbres qui n’ont jamais, jamais été traversés par quelque aspiration... vulgaire ? Je ne crois pas moi, car je vais vous dire des choses horribles mais il y a des moments où n’importe quel... N’importe quel... Un peu passable, habit noir placé derrière vous au spectacle ou en face de vous dans un salon peut vous faire passer par l’esprit des choses comme qui dirait inconvenantes.
A pak, víte, člověk se musí povznést co nejvýše a přičítat, vymýšlet... Nepřipustit ani na okamžik, aby vaše... fiktivní lehkovážnosti mohly mít sebemenší vztah k těm cizím... A vskutku jsou jiné... Protože... Je to ošklivé jedině tehdy, když k tomu dojde... Ale když vám to projde hlavou — a projde je to správné slovo. A pak ostatně co? Aby vás muž políbil? Ano i ne, nevím a navíc kdybych si pyšně o sobě myslela, že mám záletné sklony, a nějaký byť snesitelný tvor by si dovolil mě políbit, pravděpodobně bych mu vydloubla oči — neboť aby se z toho stala skutečnost, musela by to být pravá láska!
Et puis voyez-vous il faut se placer tout en haut et attribuer, inventer... Ne pas admettre un seul instant que vos... légèretés fictives puissent avoir le moindre rapport avec celles des autres... Et en effet elles sont différentes... Puisque... Ce n’est vilain que quand ça arrive... Mais lorsque ça vous passe dans la tête et passe est bien le mot. Et puis du reste quoi ? Qu’un homme vous embrasse ? Oui et non, je n’en sais rien et puis si au moment où je me crois orgueilleusement des dispositions-cascadeuses un être même passable se permettait de m’embrasser, il est probable que je lui arracherais les yeux car pour que ça puisse être une réalité il faut que ce soit un amour vrai !
Poznámky
Pozn. překl.: Román a melodrama Paula Févala. ↩