Čtvrtek 3. srpna 1882

Totéž. Ráda bych se pokusila vdechnout trochu modernosti tomuto akademikovi, jako jsem pomyslela na to, že bych očistila salon paní Cartwrightové... Ten Tony je prostě nemožný. Maluje Vaubany, Lafayetty, Charlotte Cordayové... Anebo kardinál a jeho neteře!! Anebo Richelieu, jak si hraje s koťaty!
A ten hudbymilovný kardinál! Vím dobře, že je to kvůli prodeji, ale přece! To by člověk ani prodávat neměl! A ty jeho postupy! Jde udělat náčrt stromu, pak zapíše, jaké jsou jeho barvy, a doma pak maluje z hlavy, podle písemných poznámek.
Konečně, jak mi ukazoval album svých druhů z Říma, mluvíme o výhodách takových setkání, kde lze vyměňovat myšlenky a vzájemně se formovat. A hned — proč nezaložit večeři? Pět žen a pět mužů. Tedy deset zakládajících členů, ostatní by byli přijímáni jen jednomyslným hlasováním. Bylo by to rozkošné a svěží, a okouzlující. Přijímám ten nápad... Pro muže je to snadné: Tony, Saint-Marceaux, Bastien, Gervex, Julian. Pro ženy... Já a koho ještě? Musejí být příjemné, bezúhonné a alespoň trochu slavné. Najdou se jistě... Ale je tolik věcí, které je třeba vzít v úvahu...
Paní Madeleine Lemaireová by byla zjevením, pak dcera Julese Bretona, paní Dermontová... a paní Commèreová rozená Pattonová (dcera pana Cabanela).
Jsou tu ještě!! Kdo? Je jich mnoho a je to velmi těžké. Bylo by to rozkošné.
Najdeme doma Soutza, necháme ho k večeři kvůli informacím o Alžírsku, také Tchoumakoffa a pak Saint-Amanda neboli Agátu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „de chic“ – ateliérový výraz: malovat z hlavy, bez modelu a bez pozorování přírody. ↩