Čtvrtek 3. srpna 1882

Totéž. Ráda bych se [Slovo začerněno: pokusila] vdechnout trochu modernosti tomuto akademikovi, jako jsem pomyslela na to, že bych očistila salon paní Cartwrightové... Ten Tony je prostě nemožný. Maluje Vaubany, Lafayetty, Charlotte Cordayové... Anebo kardinál a jeho neteře!! Anebo Richelieu, jak si hraje s koťaty!
A ten hudbymilovný kardinál! Vím dobře, že je to kvůli prodeji, ale přece! To by člověk ani prodávat neměl! A ty jeho postupy! Jde udělat náčrt stromu, pak zapíše, jaké jsou jeho barvy, a doma pak maluje ze švihu, podle písemných poznámek.
Konečně, jak mi ukazoval album svých druhů z Říma, mluvíme o výhodách takových setkání, kde lze vyměňovat myšlenky a vzájemně se formovat. A hned — proč nezaložit večeři? Pět žen a pět mužů. Tedy deset zakládajících členů, ostatní by byli přijímáni jen jednomyslným hlasováním. Bylo by to rozkošné a svěží, a okouzlující. Přijímám ten nápad... Pro muže je to snadné: Tony, Saint-Marceaux, Bastien, Gervex, Julian. Pro ženy... Já a koho ještě? Musejí být příjemné, bezúhonné a alespoň trochu slavné. Najdou se jistě... Ale je tolik věcí, které je třeba vzít v úvahu...
Paní Madeleine Lemaireová by byla zjevením, pak dcera Julese Bretona, paní Dermontová... a paní Commèreová rozená Pattonová (dcera pana Cabanela).
Jsou tu ještě II — Kdo? Je jich mnoho a je to velmi těžké. Bylo by to rozkošné.
Najdeme doma Soutza, necháme ho k večeři kvůli informacím o Alžírsku, také Čumakova a pak Saint-Amanda neboli Agátu.